Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 722/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného advokátem JUDr. J. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002, č. j. -33, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2002, č. j. -33, ve věci žalobce Ing. L. N. (dále jen "stěžovatel") proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy - odboru výstavby ze dne 22. 3. 2001, č.j. MHMP-71229/2000/VYS/Mk/Li, zastavil řízení. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze poukázal na to, že stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen advokátem JUDr. J. N., jehož dne 29. 8. 2000 zmocnil, aby jej zastupoval ve všech právních věcech a aby vykonával veškeré úkony, zejména pak ve stavebním řízení vedeném u Obvodního úřadu MČ Praha pod č.j. Výs.Sm.p.2636-788/2000. Městský soud z obsahu správního spisu zjistil, že napadené rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelovu právnímu zástupci JUDr. J. N. dne 3. 4. 2001 a samotnému stěžovatelovi dne 24. 4. 2001. Městský soud v Praze především uvedl, že plná moc vystavená JUDr. J. N. dne 29. 8. 2000 je neomezenou plnou mocí, neboť ani nevymezuje úkony, k nimž by byl zmocněn pouze zástupce, ani nespecifikuje úkony, na něž by se zmocnění nevztahovalo; právě tak nelze mít za to, že by byl stěžovatel předem výslovně omezil časový rozsah zmocnění jen na řízení před správním orgánem prvního stupně. Podle ustanovení , o správním řízení (; dále jen ""), má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci; má-li však účastník řízení osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Podle názoru Městského soudu v Praze je tedy zřejmé, že správní žalobou napadené rozhodnutí odvolacího orgánu mělo být doručováno pouze zástupci stěžovatele, a bylo-li nadto doručeno také přímo stěžovateli, nejsou s tímto doručením spjaty žádné právní následky; pro určení počátku běhu lhůty k podání správní žaloby je relevantní pouze doručení právnímu zástupci. Ten obdržel napadené rozhodnutí o opravném prostředku dne 3. 4. 2001 a následně - v souladu s ustanovením - začala běžet lhůta dvou měsíců pro podání správní žaloby, která uplynula dne 3. 6. 2001. Tento den byl posledním dnem, kdy mohla být správní žaloba doručena soudu, anebo podána k poštovní přepravě. Městský soud v Praze s odkazem na soudní spis uvedl, že správní žaloba mu byla doručena dne 21. 6. 2001, a že poštovní přepravě byla svěřena dne 19. 6. 2001. To znamená, že obě skutečnosti nastaly až po marném uplynutí zákonné lhůty k podání správní žaloby. Proto Městskému soudu v Praze nezbylo než v souladu s ustanovením usnesením řízení zastavit z důvodu opožděného podání správní žaloby. Zmeškání lhůty přitom prominout nelze.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002, č.j. -33, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které vyjádřil přesvědčení, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv zaručenýchd (dále jen "").

V ústavní stížnosti poukázal především na to, že městský soud z ustanovení dovodil, že stačilo doručit pouze stěžovatelovu právnímu zástupci (pozn.: že pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby je relevantní pouze doručení právnímu zástupci) a pokud bylo rozhodnutí odvolacího orgánu doručeno také stěžovatelovi, nelze s tím spojovat žádné právní následky. Stěžovatel se však domnívá, že tento závěr neodpovídá platné úpravě doručování ve správním řízení podle ; otázka počátku běhu lhůt v případech, kdy je doručeno účastníkovi správního řízení (ačkoliv mu není nutno doručovat) později než jeho zástupci s plnou mocí pro celé řízení, ve výslovně řešena není a nezmiňuje se o ní ani publikovaná judikatura správních soudů a Ústavního soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že v souzené věci (v níž bylo doručeno nejen jeho zástupci ale i jemu) je třeba - pokud jde o běh lhůt - vyjít z ustanovení , podle něhož se důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, doručují do vlastních rukou. Z toho pak dovozuje, že v případě, kdy bylo doručeno nejen stěžovateli, ale i jeho právnímu zástupci, je nutno brát za rozhodující pro běh lhůty k podání správní žaloby doručení pozdější, neboť v opačném případě by byl znevýhodněn již tím, že by měl výrazně zkrácenou jinak dvouměsíční lhůtu k úvaze o podání správní žaloby, o volbě právního zástupce a o zastupování v řízení o této žalobě. Stěžovatel proto usuzuje, že vzhledem ke dni, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu (tj. 24. 4. 2001), mohl správní žalobu předat k poštovní přepravě nejpozději dne 24. 6. 2001. Učinil-li tak dne 19. 6. 2001, byla dvouměsíční lhůta k podání správní žaloby zachována.

Stěžovatel proto tvrdí, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jeho základního práva domáhat se soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle y, neboť rozhodnutím orgánu veřejné správy byl prý zkrácen na svých právech. Tím, že Městský soud v Praze nerozhodl ve věci samé a řízení bez patřičného důvodu nesprávně zastavil, neposkytl stěžovatelovým právům ochranu, jež mu zaručuje.

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002, č.j. , zrušuje.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo domáhat se soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (nestanoví-li zákon jinak), které je zakotveno v y.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Současně to však neznamená, že nárok na soudní přezkum takového rozhodnutí je absolutní (to ostatně ústavodárce vyjadřuje slovy "nestanoví-li zákon jinak"); návrh na zahájení takového řízení (v souzené věci správní žaloba) musí být - mimo jiné - podán ve lhůtách k takovému podání předepsaných. To platí navíc za situace, kdy zmeškání lhůty nelze prominout (ustanovení 2. věta ).

Ústavní soud v zásadě nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných (správních) soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také : Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Podle názoru Ústavního soudu postupoval Městský soud v Praze při posuzování opožděnosti stěžovatelem podané správní žaloby v souladu s ustanovením věta první , podle níž má-li účastník řízení zástupce s plnou moci pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci (poznámka: komentářová literatura nepovažuje písemnost za řádně doručenou, pokud správní orgán v rozporu s uvedeným ustanovením doručil písemnost pouze účastníkovi a nikoliv jeho právnímu zástupci; srov. Matrasová, E. - Příhoda, P. - Šmíd, L. - Šlauf, V.: . Komentář. 5. vydání, Praha, Linde 1998, str. 51). Z toho proto vyplývá, že okamžik doručení zástupci účastníka řízení musí být také rozhodný pro počátek běhu lhůt, tj. např. lhůty pro podání správní žaloby [poznámka: komentářová literatura v této souvislosti jednoznačně uvádí, že v případě, kdy správní orgán doručil písemnost jak přímo účastníkovi, tak i jeho právnímu zástupci (a nejedná-li se - jako je tomu i v souzené věci - o případ předvídavý ustanovením věta druhá , kdy má účastník řízení osobně v řízení něco vykonat a kdy se doručuje písemnost nejen zástupci, ale i účastníkovi) považuje za rozhodující okamžik doručení zástupci; srov. cit. komentář, tamtéž]. Rovněž Ústavní soud usuzuje, že rozhodnutí Městského soudu v Praze o zastavení řízení o správní žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy - odboru výstavby, bylo učiněno v souladu se zákonem a je z ústavně právního hlediska akceptovatelné.

Ústavní soud konečně, byť spíše pro úplnost dodává, že ustanovení , podle něhož se důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, doručují do vlastních rukou, vypovídá o požadavku formy doručení ("do vlastních rukou") určitých písemností, tj. zejména rozhodnutí, ale i některých písemností dalších. ( ponechává úvaze správního orgánu - srov. slovo "zejména" - aby posoudil, které písemnosti jsou tak důležité, že vyžadují doručení do vlastních rukou.) Citované ustanovení prostřednictvím institutu "doručení do vlastních rukou" proto v zásadě neřeší otázku, komu se doručuje, ale stanoví (třeba i dispozitivně) požadavek na formu doručení. Obdobně také již výše zmíněná úprava věty druhé (tj. v případě, kdy má účastník řízení osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i účastníkovi řízení) míří na situace, kdy orgán veřejné správy požaduje od účastníka úkon, který je nezastupitelný, a to ani osobou zástupce s plnou mocí pro celé řízení. Jak již bylo uvedeno, o takovou situaci se v souzené věci nejedná.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze k zásahu do základního práva, které se stěžovatel dovolává a které je zaručeno ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu