Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 50/03

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti G. I., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2002 č. j. -31, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. dubna 2002 č. j. PÚ 2756/2000/2419/96-Ji/2/BZ o určení vlastnictví, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 30. ledna 2003 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2002 č. j. -31, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. dubna 2002 č. j. PÚ 2756/2000/2419/96-Ji/2/BZ o určení vlastnictví. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z , , a 4 a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. , jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní úřad v Havlíčkově Brodě rozhodnutím ze dne 9. dubna 2002 č. j. PÚ 2756/2000/2419/96-Ji/2/BZ určil, že stěžovatelka není vlastnicí přesně označených nemovitostí, jejichž vydání se domáhala dle příslušných ustanovení , o půdě, ve znění pozdějších předpisů. K uvedenému závěru správní orgán dospěl poté, co vzal za prokázané, že předmětný majetek přešel na stát v rozhodném období způsobem, který odpovídá restitučnímu titulu dle zákona o půdě, avšak neshledal, že by navrhovatelka byla oprávněnou osobou dle uvedeného zákona. V opravném prostředku proti uvedenému rozhodnutí stěžovatelka zejména namítla nedostatečnost skutkových zjištění ze strany správního orgánu ohledně dědického řízení po jejích právních předchůdcích, rozhodnutí o přechodu předmětného majetku označila za nicotné, kdy původní vlastníci zemřeli před jeho vydáním a následně nedošlo k dědickému řízení, a to z důvodu

jejich rasové a politické persekuce. Krajský soud se v řízení dle části páté, hlavy třetí ztotožnil s právními závěry správního orgánu, dle nichž stěžovatelka nesplňuje podmínky dle zákona o půdě a dle nichž k přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na stát došlo nikoli od jejich původních vlastníků, nýbrž od právnické osoby - ležící pozůstalosti. Soud dále upozornil na právní možnost stěžovatelky domáhat se restituce předmětného majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká správnímu orgánu neprovedení šetření k jejímu návrhu ohledně dědického řízení po původních vlastnících předmětných nemovitostí, dále upozorňuje na utrpení vězněním v koncentračním táboře, emigraci a s tím spjaté složité podmínky adaptace, pro něž restituční nárok po roce 1945 neuplatnila, přičemž v této souvislosti namítá absenci poučení dle ze strany krajského soudu, dále tvrdí splnění podmínek vydání majetku dle , ve znění , když zastává názor, že uvedený zákon pro restituci nevyžaduje faktické uplatnění nároku dle zák. č. 128/1946 Sb., nýbrž pouze existenci takového nároku. Jak bylo již uvedeno, rozhodnutím obecného soudu se cítí stěžovatelka být dotčena ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z , , a 4 a y.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle a odst. l , ve znění pozdějších předpisů, podal dne 5. března 2003 předseda senátu 30 Ca Krajského soudu v Hradci Králové k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž uvádí, že stěžovatelka směšuje okruh osob specielně oprávněných podle zákona o půdě, tedy okruh osob určených jen pro restituční případy, a okruh osob obecně přicházejících v úvahu jako dědicové. Odkazuje dále na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu vychází z konstantní judikatury Ústavního soudu. Pro uvedené navrhuje účastník řízení předmětnou ústavní stížnost odmítnout.

Dle ustanovení , senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V posuzované věci Ústavní soud neshledal pochybení ze strany obecného soudu na úrovni jednoduchého práva, když tento předmětnou věc rozhodl v souladu s kautelami obsaženými v části páté, hlavě třetí , v aplikaci jednoduchého práva hmotného pak nevybočil ani z rámce ustálené judikatury ani z rámce standardních interpretačních přístupů, přičemž své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil. Závěr obecného soudu není otřesen ani případnou akceptací interpretace , ve znění , dle níž uvedený zákon pro restituci nevyžaduje faktické uplatnění nároku dle zák. č. 128/1946 Sb., nýbrž pouze existenci takového nároku, kdy stěžovatelka nenaplňuje podmínky pro status oprávněné osoby dle § 2 odst. 3 uvedeného zákona. Ústavní soud rovněž neshledal v řízení před krajským soudem porušení poučovací povinnosti dle , když poukaz na neuplatnění nároku dle zák. č. 128/1946 Sb. nelze z hlediska rozhodovacích důvodů kvalifikovat jako ratio decidendi, nýbrž toliko jako obiter dictum. K výtce týkající se neprovedení důkazu správním orgánem nutno přitom odkázat na odůvodnění rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. dubna 2002 č. j. PÚ 2756/2000/2419/96-Ji/2/BZ, v němž je právě konstatováno provedení předmětných důkazů ve vztahu k Centrální spisovně Městského soudu v Praze, Státnímu ústřednímu archivu v Praze, Archivu Magistrátu hlavního města Prahy, Státnímu okresnímu archivu v Havlíčkově Brodě, Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, Státnímu oblastnímu archivu v Zámrsku a Okresnímu soudu v Kutné Hoře (spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. , č. l. 11). V důsledku uvedeného Ústavní soud neshledal naplnění stěžovatelkou namítaných dotčení v základních právech a svobodách.

Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh z důvodu neopodstatněnosti dle odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 12. června 2003