Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 588/02

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti N. H., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. července 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 5. září 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba do rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 8. října 2001, zn.: LPO/25/01/Po. Tímto rozhodnutím bylo odmítnuto odvolání stěžovatele, a současně potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Zlín, Referátu dopravy a silničního hospodaření, ze dne 26. ledna 2001, č.j.: ORZL: 86/DI-ST-2001, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení lit. b) , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, byla mu vyměřena pokuta ve výši 2.000,- Kč a současně mu byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 500,- Kč.

Stěžovatel uvedl, že byl postižen za údajné porušení povinnosti (nedání přednosti v jízdě), ač takovou povinnost před vlastní nehodou vůbec neměl. Dle jeho názoru bylo rozhodnutí o přestupku vydáno na základě pravidel silničního provozu stanovených dnes již zrušenou , o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), v tehdy platném znění (dále jen ""), která byla vydána na základě zákona, ale nikoliv v jeho mezích. , o bezpečnosti a plynulosti totiž nestanovil žádné meze k pravidlům silničního provozu, obsahující chování účastníků silničního provozu, a celá problematika byla upravena výlučně podzákonnou normou, což bylo v rozporu s ústavním pořádkem. O tom svědčí i skutečnost, že zákonodárce problematiku nově upravil , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Bylo tedy zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených v d (dále jen ""), neboť meze jeho práv a povinností nebyly stanoveny zákonem, ale podzákonnou normou.

Druhým hlediskem nezbytným pro posouzení přestupku mělo být přesné určení charakteru místa dopravní nehody. Podle popisu dopravní nehody k ní mělo dojít na křižovatce. Dle závěru soudu se však mělo jednat o veřejné parkoviště tj. o účelovou komunikaci (jednu). Neobstojí tedy závěr, že se jednalo o křižovatku, která vyžaduje četnost komunikací.

Uvedeným postupem tak bylo zasaženo do práv stěžovatele zaručených v y, neboť mu nebyla poskytnuta ochrana před nezákonným rozhodnutím správního orgánu.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Okresní soud ve Zlíně, za který se vyjádřil předseda senátu. Ten plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud po seznámení se s předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavnímu soudu jako soudu pro ochranu ústavnosti nepřísluší zabývat se kontrolou rozhodnutí obecných soudů z hlediska jiného, než ústavnosti napadeného rozhodnutí. Není tedy možno zabývat se všemi body ústavní stížnosti, jak byly předloženy. Hodnocení důkazů je plně v pravomoci obecných soudů. V otázce ústavnosti aplikace vyhlášky, která je dle stěžovatele mimo meze zákonného zmocnění, je nutno upozornit na skutečnost, že již v názvu samotnéy je uvedeno, že se jedná o "základní" lidská práva. Tato jsou následně vě vyjmenována. Rozumí se jimi zejména politická práva, práva národnostních a etnických menšin a hospodářská, sociální a kulturní práva, tedy práva, která se bezprostředně dotýkají lidské svobody, suverenity a nezávislosti. Tato lidská práva byla deklarována jako následek skutečnosti, že část suverenity svobodného lidu, kterou postoupil společnosti pro její efektivnější výkon, by mohla být zneužita orgánem, jemuž byla postoupena. stanoví, která práva nemohou být za žádných okolností dotčena. Všechna ostatní, nevyjmenovaná práva je třeba hodnotit a označovat ne jako práva základní, ale, v jistém slova smyslu, jako práva odvozená. To Ústavní soud vyslovil v nálezech (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 127 a násl.) či

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 149 a násl.).

V y se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto povinnosti je třeba chápat jako obdobu základních lidských práv a svobod. Jsou výslovně zakotvenými závazky vůči státu v podobě něco činit, něčeho se zdržet apod. Jedná se o tzv. veřejnou subjektivní povinnost, která charakterizuje vztah právního státu a jednotlivce a bez níž nelze podat úplnou charakteristiku tohoto vztahu. Bez toho, že by jednotlivci, nacházející se pod jurisdikcí státu plnili stanovené povinnosti, nemohl by takový stát existovat, protože by ztratil jeho právní řád smysl. Jedná se o předpoklad výkonu státní moci. Toto spíše právně filozofické východisko pro stanovení konkrétních povinností však dle názoru Ústavního soudu neznamená, že jakákoliv povinnost, především pak povinnosti, které na sebe subjekt dobrovolně bere tím, že chce vykonávat určitou činnost, ke které ho nenutí, může a musí být stanovena toliko formou zákona. Zajištění bezpečnosti silničního provozu, jako povinnost státu, je zde vázáno na existenci zvláštních předpisů, jejichž dodržování, stejně jako užívání komunikací obvyklým způsobem, je povinností uživatelů, tedy i řidičů.Ústavní soud tento názor, odmítající svéráznou konstrukci, že vlastně žádná ústavně korektně stanovená pravidla silničního provozu neexistují, vyslovil vícekrát již v minulosti (viz např. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, usnesení č. 74, str. 389 an., či svazek 13, usnesení č. 14, str. 431 an.).

Pouze na okraj Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel na jedné straně zpochybňuje platnost a závaznost vyhlášky, podle které měl porušit povinnost a způsobit dopravní nehodu, na druhé straně však sám v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odkazuje na ustanovení § 5 odst. 1 lit. b) této vyhlášky, z něhož dovozuje, že dopravní nehodu způsobil řidič druhého vozidla.

Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí kompetentního orgánu veřejné moci bylo přezkoumáno nezávislým soudem v řádném procesu, z čehož plyne, že nemohlo dojít k porušení y. Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. června 2003

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu