Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 75/03

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. J., a Ing. J. B.,

obou zastoupených JUDr. J. M., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 5. 11. 2002, čj. -115, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2002, čj. -95, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a J., v. d., zastoupeného JUDr. Ing. M. Ž., advokátkou, jako vedlejším účastníkem,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2003, se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky

v Táboře ze dne 5. 11. 2002, čj. -115, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2002, čj. -95, jimiž byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba proti žalovanému družstvu J., v. d., Veselí nad Lužnicí, o určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem v k. ú. Veselí nad Lužnicí. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil po zjištění, že vyplacení vyšší kupní ceny za předmětné nemovitosti iniciovala sama právní předchůdkyně stěžovatelů K. B., a proto touto skutečností její právní nástupci nemohou úspěšně argumentovat v rámci tvrzení, že právě z toho důvodu je kupní smlouva ze dne 13. 12. 1972 neplatná.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v a d ("Listina") a y ("Ústava"). Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku a ve své stížnosti polemizují s hodnocením důkazů provedených oběma obecnými soudy. Oba rozsudky by měly být zrušeny a věc vrácena k dalšímu posouzení, v němž by se měla vyjasnit otázka, zda skutečně došlo

k překročení maximální ceny, zda byl udělen ke smlouvě potřebný souhlas a případně posouzena i otázka vydržení. Jsou toho názoru, že odvolací soud neprovedl všechny potřebné důkazy, neboť se řídil nesprávným právním názorem ohledně mravnosti žaloby. Napadená rozhodnutí jsou, dle jejich názoru, v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo

z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že ústavní stížnost obsahuje prakticky stejnou argumentaci, kterou stěžovatelé uvedli ve svých odvolacích námitkách. S nimi se krajský soud ve svém rozhodnutí bezezbytku vypořádal a na své argumentaci setrvává. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neodůvodněnou zamítl, shledá-li v dané věci ústavněprávní prvek.

J., v. d., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že dle jeho přesvědčení krajský soud svým rozsudkem neporušil práva stěžovatelů, když při svém rozhodování vycházel z provedeného důkazního řízení a publikovaných rozsudků. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl.

Ústavní soud dopisem ze dne 18. 2. 2003 vyžádal spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. , a jeho zaslání urgoval dopisem ze dne 20. 5. 2003. V odpověď na urgenci Okresní soud v Táboře dopisem ze dne 27. 5. 2003 sdělil, že požadovaný spis nelze zaslat, neboť žalobci (stěžovatelé) podali dovolání a spis je zasílán k Nejvyššímu soudu ČR.

Ústavní soud konstatuje, že souběžně s ústavní stížností bylo podáno dovolání. K této problematice plénum Ústavního soudu, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, který byl publikován jako sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle něhož v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti je třeba na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení.

Na základě výše uvedených skutečností proto soudce zpravodaj dospěl k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. Proto ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2003