Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
44451.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 227/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., právně zastoupeného JUDr. Z. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2002, č. j. 26 Co 614/2001 -190, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ĆR ze dne 17. 1. 2003, č. j. 30 Cdo 1796/2002 -207, t a k t o:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 17. 4. 2003, a doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 14. 5 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2002, č. j. 26 Co 614/2001 -190, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ĆR ze dne 17. 1. 2003, č. j. 30 Cdo 1796/2002 -207, a to pro porušení čl. 90 Ústav y, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Rozsudkem ze dne 12. 3. 2002, č. j. 26 Co 614/2001 -190, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 8. 2001, č. j. 10 C 293/97 -172, kterým soud prvního stupně vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů mezi účastníky (mezi žalovaným J. L. - v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel" - a žalobkyní A. M.). Nemovitost - objekt bydlení - přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného a movité věci rozdělil mezi účastníky v souladu s jejich návrhy. Žalovanému přikázal k úhradě dluh vůči L. a J. L., dluh vůči J. a A. L. a zůstatek dluhu vůči Č. s., a. s. Dále mu uložil zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů částku 405 225,60 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 1. 2003, č. j. 30 Cdo 1796/2002 -207, jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s obsahem znaleckého posudku, který se stal základem pro určení ceny nemovitosti, která se stala rovněž předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů. Podle stěžovatele věcná i právní námitka, která vůbec nebyla v celém řízení vyřešena, je ta, že nemovitost není samostatnou stavbou, protože soudní znalec přehlédl řadu věcí. Stěžovatel uvádí, že byl poškozen na svých právech, protože soudní znalec přehlédl zásadní skutečnosti, v důsledku čehož došlo k nesprávnému znaleckému posudku, což ve svých následcích přivodilo neobjektivní rozhodnutí soudu ve věci samé.
Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy a ni ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a ústavní stížnost proto není opodstatněná.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s obsahem znaleckého posudku ohledně ceny nemovitosti a uplatňuje vůči němu řadu konkrétních námitek, polemizuje v podstatě se zásadou volného hodnocení důkazů soudem.
K otázce hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 23/93
,
sp. zn. III. ÚS 124/96
). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústav y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. § 132 o. s. ř. o. s. ř. , hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř. o. s. ř. , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v ústavní stížnosti stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 90 Ústav y, čl. 11 a ani čl. 36 odst. 1 Listin y.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu