Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 135/03

Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti I. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. L. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 1. 2003, č.j. -48, a proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2002, sp.zn. , t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, která vyplývají z , , a 3, a 4, , , 2, 5 a d (dále jen "") a a 3, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [, , a zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel uvedl, že byl vzat do vazby, aniž by soudy obou stupňů akceptovaly jeho námitky, kterými vytýkal policii neobjektivní postup. Podle jeho přesvědčení je usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání proti jeho osobě zcela neodůvodněné, což měly zjistit a řádně zhodnotit oba soudy v rámci hodnocení podmínek k omezení osobní svobody. To se však nestalo. Soudkyně okresního soudu si pro rozhodnutí neopatřila všechny existující podklady, když neexistovala žádná konkrétní skutečnost odůvodňující vazbu z uplatněného vazebního důvodu. Krajský soud k těmto námitkám stěžovatele nepřihlédl a posuzoval zákonnost vzetí do vazby na podkladě dalších skutečností, okresnímu soudu neznámých. Těmito rozhodnutími byl nastolen protiprávní stav. Porušování práva na spravedlivý proces dokládá podle stěžovatele i liknavost, s níž byla stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby vyřizována u okresního soudu před jejím vypravením k soudu krajskému. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti žádal zrušení napadených rozhodnutí, včetně rozhodnutí po nich následujících [jedno z "napadených" rozhodnutí nebylo v době podání ústavní stížnosti ani vydáno], s tím, že dozorujícímu státnímu zástupci a příslušnému orgánu Policie ČR má být zakázáno v pokračování porušování práv a svobod stěžovatele.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [, zákona].

Z obsahu stížností napadených usnesení Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem nebyl zjištěn zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává. Okresní soud v Liberci, který svým rozhodnutím ze dne 8. 12. 2002 vzal stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v ust. § 67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy účinném znění (dále je "trestní řád"), své rozhodnutí odůvodnil počáteční fází vyšetřování věci, nevyslechnutím svědků a tím, že dosud nemá k dispozici všechny potřebné listinné důkazy a dospěl k závěru, že existuje odůvodněná obava, že stěžovatel by mohl mařit trestní řízení jednáním specifikovaným v ust. § 67 písm. b) trestního řádu (koluzní vazba). Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, který jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, v písemném vyhotovení usnesení vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč je považuje za správné a reagoval i na námitku stěžovatele, vztahující se k neobjektivnímu postupu policie. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu s ústavně garantovanými právy stěžovatele a plně odpovídají povaze vazby, jako preventivního a zajišťovacího institutu. Rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu, která konkretizujíu a Úmluvu. Rozhodování o vazbě proto nelze chápat jako rozhodování o vině obviněného.

Pro úplnost se dodává, že z principu subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že taková stížnost je přípustná až po vyčerpání všech procesních prostředků, které k ochraně práva poskytuje. Proto se Ústavní soud nemohl zabývat řízením o žádosti o propuštění z vazby, které v době podání ústavní stížnosti neskončilo, stejně tak jako nemohl přezkoumávat celé dosavadní řízení ve věci, včetně namítaných průtahů při vyřizování podání stěžovatele. Takový postup není v daném stadiu trestního řízení možný, resp. jsou pro něj vyhrazeny jiné procesní prostředky. Nicméně Ústavní soud jako obiter dictum konstatuje, že z dodatečně doručeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 7. 3. 2003 [-16], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2003 [], nebyly patrné skutečnosti, které by v ústavní rovině odůvodňovaly závěr, že jimi došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.

Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 3. června 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu