Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 679/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného Mgr. P. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. , ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR rozhodl podle § 24 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") o příslušnosti Okresního soudu v České Lípě k projednání trestní věci obviněných J. K. (dále jen "stěžovatel"), P.N., P. M. a M. S.

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR je patrno, že okresní státní zástupkyně v České Lípě podala dne 24. 6. 2002 Okresnímu soudu v České Lípě obžalobu na stěžovatele J. K. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestný čin šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 TrZ, trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, 2 TrZ, trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 TrZ a pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 TrZ, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Uvedené trestné činy měl stěžovatel spáchat v době od léta 2001 do 18. 12. 2001, s výjimkou doby od 25. 8. 2001 do 2. 10. 2001 tím, že pravidelně ve větším rozsahu na různých místech republiky, zejména ve Žďáru nad Sázavou, prodával pervitin a heroin různým osobám. Dne 22. 6. 2001 přechovával v kabině dodávkového vozidla zn. MB 207D, SPZ RO 57-41, jeden narkosáček o hmotnosti 200 mg obsahující efedrin a metamfetamin, a jeden narkosáček o hmotnosti 3,38 g obsahující heroin a thebain. Dále dne 25. 3. 2000 v Novém Boru, okr. Česká Lípa, odcizil ku škodě leasingové společnosti GE C. L., a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot 306, v hodnotě 140 620,-- Kč. V době od 22. 8. 2001 do 23. 8. 2001 v Novém Boru, okr. Česká Lípa, odcizil dodávkové vozidlo tov. zn. Mercedes, SPZ DCJ 66-23, v hodnotě 92 520,-- Kč, včetně věcí nacházejících se v odcizeném vozidle, v hodnotě 3 700,-- Kč. V době od 29. 7. 2001 do 7. 8. 2001 stěžovatel společně s obviněným P. N. vnikli násilím do kostela v Novém Oldřichově - M., okr. Česká Lípa, kde odcizili 11 obrazů Křížové cesty, 4 dřevěné svícny a reliéf hlavy Krista, vše v celkové hodnotě 121 000,-- Kč. Poškozením dveří způsobili další škodu ve výši 2 500,-- Kč.

Po předběžném projednání uvedené obžaloby rozhodl Okresní soud v České Lípě, podle § 188 odst. 1 písm. a) TrŘ, o předložení věci Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o příslušnosti. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že místně příslušným soudem k projednání trestní věci všech obviněných je ve smyslu § 21 odst. 2 TrŘ Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, neboť nejtěžší trestný čin výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, nebyl ani zčásti spáchán v obvodu Okresního soudu v České Lípě.

Nejvyšší soud ČR zhodnotil důkazy použitelné k řešení tohoto sporu a dospěl k závěru, že příslušným ve věci jednat a rozhodnout je Okresní soud v České Lípě, ke kterému byla podána obžaloba.

Svůj závěr odůvodnil Nejvyšší soud ČR zejména tím, že vyšetřování trestné činnosti stěžovatele a společníků provedla policejní složka Okresního ředitelství policie v České Lípě. Obžalobu na tyto osoby podala okresní státní zástupkyně v České Lípě k Okresnímu soudu v České Lípě. Z formálního hlediska, podle § 21 odst. 2 TrŘ, byl k projednání obžaloby příslušný Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou. Při rozhodování o příslušnosti bylo však nutno, ve smyslu § 24 odst. 2 TrŘ, s přihlédnutím k § 25 TrŘ, přihlédnout i k dalším důvodům, které formální hledisko pro určení místní příslušnosti ovlivnily. Jedním z takových důvodů byl důvod vhodnosti. V daném případě byl, z hlediska náročnosti objasnění, nejsnazší nejpřísnější trestný čin, a naopak. V tomto směru nebylo bez významu, že se, s výjimkou vazebně stíhaného stěžovatele, všichni ostatní obvinění trvale zdržovali v obvodu Okresního soudu v České Lípě, a v obvodu tohoto soudu měla bydliště i většina svědků potřebných k objasnění věci.

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 25. 11. 2002 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2002, stěžovatel napadl shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo - být souzen svým zákonným soudcem, vyplývající z d (dále jen " "). Měl za to, že napadené rozhodnutí je svou povahou rozhodnutím o odnětí a přikázání věci jinému soudu podle § 25 TrŘ. Pro takový postup musí být shledány důležité důvody, což v jeho věci neplatilo. Stěžovatel rovněž nesdílel přesvědčení Nejvyššího soudu ČR o relativní menší obtížnosti dokazování závažnějších trestných činů, stejně jako nesouhlasil s argumentem o bydlišti ostatních spoluobžalovaných a svědků, kteří v jeho závažnější věci jsou téměř všichni z okresu Žďár nad Sázavou.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel považoval princip zákonného soudce za důležitý prvek právní jistoty a jednu ze základních podmínek spravedlivého procesu, navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. , zrušil.

Ústavní soud si, v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a Okresního státního zastupitelství v České Lípě jako vedlejšího účastníka.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatele, že místní příslušnost soudu k projednání věci, a tím nepřímo i určení zákonného soudce, jsou ničím nezpochybnitelné skutečnosti. Místní příslušnost soudu k projednání věci není určena jen skutečnostmi podle § 18 TrŘ. O určení místní příslušnosti lze vést spor a případně, je-li to vhodné, lze místní, ale i věcnou příslušnost soudu stanovit i jinak. K řešení sporu, případně k určení místní příslušnosti, či místní příslušnosti z jiných důvodů, je příslušný soud, který je soudům, mezi nimiž rozhoduje, nejblíže nadřízen. V souzené věci byl tímto soudem Nejvyšší soud ČR, který tak realizoval svoji pravomoc rozhodnout, který soud je věcně i místně příslušný projednat podanou obžalobu proti stěžovateli a ostatním spoluobžalovaným osobám. V dalším odkázal Nejvyšší soud ČR na odůvodnění napadeného usnesení.

Současně Nejvyšší soud ČR konstatoval, že napadeným usnesením neřešil spor o příslušnost, který by vyvolal stěžovatel nebo osoba spoluobžalovaná, ale spor vyvolaný soudem, ke kterému obžaloba napadla, a dotýkající se soudu, kam by mohla být postoupena. Věcná a místní příslušnost byla definitivně stanovena až teprve rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a na jeho základě byl předepsaným způsobem určen zákonný soudce k projednání trestní věci stěžovatele a spol. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR nemohlo být rozhodnutím, kterým by byl stěžovatel a spol. odňat svému zákonnému soudci. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení neporušilo žádné ústavní právo stěžovatele, navrhl Nejvyšší soud ČR ústavní stížnost odmítnout.

Okresní státní zastupitelství v České Lípě se, podle , vzdalo postavení vedlejšího účastníka.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Předně je nutno konstatovat, že odkaz stěžovatele na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu

sp. zn.

, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 82, je z důvodu odlišných skutkových okolností zde řešených nepřípadný. V daném případě se jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti rozsudku okresního soudu. Odvolací soud podle § 262, věta druhá TrŘ, nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně. Při odkazování na jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu nelze vycházet pouze z právní věty rozhodnutí, ale každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností uvedených v odůvodnění toho kterého rozhodnutí, neboť argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv zdánlivě podobný případ.

Jak je patrno z napadeného usnesení, Okresní soud v České Lípě po předběžném projednání obžaloby, podané v trestní věci stěžovatele a spol. okresní státní zástupkyní v České Lípě, dospěl k závěru, že není místně příslušný k jejímu projednání. V souladu s § 188 odst. 1 písm. a) TrŘ rozhodl o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu soudu ČR, jenž byl nejblíže společně nadřízen jemu a Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou, který byl podle závěru Okresního soudu v České Lípě místně příslušným (§ 21 odst. 2 TrŘ).

Nutno uvést, že v dané věci konalo vyšetřování Okresní ředitelství policie v České Lípě a obžalobu podala okresní státní zástupkyně v České Lípě k Okresnímu soudu v České Lípě.

Příslušnost soudů (místní i věcná) je založena trestním řádem a je vyjádřením zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V některých případech soud, u něhož byla podána obžaloba, může dospět k závěru, že není věcně nebo místně příslušný. Podle § 24 odst. 1 TrŘ vzniknou-li pochybnosti o příslušnosti soudu, rozhoduje o tom, který soud je k projednání věci příslušný, soud, jenž je nejblíže společně nadřízen soudu, u něhož byla podána obžaloba a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti. Soud rozhodující o příslušnosti soudu může postupovat i podle § 25 TrŘ.

Ustanovení § 25 TrŘ zásadu místní příslušnosti prolamuje a umožňuje dosáhnout toho, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným soudem, než je soud, jehož místní příslušnost jinak vyplývá z trestního řádu. K rozhodnutí o tzv. delegaci může dojít pouze z důležitých důvodů, které nejsou v zákoně vymezeny. V praxi jsou za důležité důvody považovány zejména hospodárnost soudního řízení, jeho rychlost, potřeba konání společného řízení, dostupnost soudu procesním subjektům atd. Rozhodování o delegaci svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům s tím, že Ústavnímu soudu nepřísluší tento postup soudu přehodnocovat, pokud soud postupoval v souladu s ústavně garantovanými procesními právy účastníků řízení.

Ve smyslu shora uvedeného nemohlo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, který v projednávaném případě rozhodoval spor o určení místní příslušnosti, dojít k porušení ústavního imperativu, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" ( y). Právě až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR byl stěžovateli určen zákonný soudce.

S odkazem na shora uvedené je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR nepochybil, jestliže při řešení tohoto sporu o určení místní příslušnosti vzal do úvahy, mimo jiné, i důležité důvody vyplývající z § 25 TrŘ, zejména rychlost a hospodárnost řízení. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že trestní věc stěžovatele, vedená Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. , byla nepravomocně ukončena rozsudkem ze dne 9. 12. 2002. Na základě odvolání okresní státní zástupkyně byl rozsudek zrušen a vrácen okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V tomto směru by jiný soud nemohl jednat rychleji a hospodárněji.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o určení místní příslušnosti není v rozporu s účelem trestního řízení a jeho základními zásadami zakotvenými v § 2 TrŘ, a nelze v něm spatřovat stěžovatelem namítané porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce.

Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2003 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu