Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 221/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupené Mgr. V. V., advokátem, proti části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. , týkající se náhrady nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 4. 2002. Stěžovatelka v ní považuje za porušení práva na spravedlivý proces a právní pomoc dle a d skutečnost, že obecné soudy v případě jejího plného úspěchu jako žalobkyně v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy ohledně nemovitostí v obci V., uzavřené mezí ní a žalovaným, jí nepřiznaly náhradu nákladů řízení, odpovídající ust. vyhl. č. , ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). V daném případě jak soud I. stupě tak soud odvolací při výpočtu náhrady nákladů řízení postupovaly podle advokátního tarifu, neboť dospěly k závěru, že předmětem řízení je deklarace neplatnosti právního úkonu, nikoli nemovitostí, jejichž hodnota představuje 400 000,- Kč.

S tímto závěrem však stěžovatelka nesouhlasí, neboť podle jejího názoru měly soudy ohledně nákladů řízení rozhodnout tak, že za tarifní hodnotu mělo být považováno 400 000,- Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2991,

sp. zn.

.

Před samotným projednáním ústavní stížnosti se musel Ústavní soud především zabývat otázkou její přípustnosti. Dle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V daném případě Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodoval o odvolání žalovaného do rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. . Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, žalovaná proti výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně odvolání nepodala, ačkoli byla o této možnosti soudem v poučení výslovně poučena. Ve vyjádření k odvolání žalovaného pak navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a jí přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka tedy nevyužila svého práva a nepodala odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení, čímž nevyčerpala všechny procesní prostředky, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Na uvedené skutečnosti nemění nic ani fakt, že nález Ústavního soudu, o který stěžovatelka svou právní argumentaci v ústavní stížnosti opírá, byl Ústavním soudem vyhlášen dne 4. 7. 2001, tedy až po lhůtě pro podání odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, ale před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu dne 15. 1. 2002.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a Ústavní soud byl proto nucen posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou a podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 21. května 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu