Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 115/03

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H.,

zastoupené JUDr. S. Š., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. , Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. června 2002, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února 2001, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 21. května 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 3. března 2003 napadla stěžovatelka usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. června 2002 ( -60), kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené u zmíněného soudu pod sp. zn.

, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002

( -78), jímž bylo k odvolání stěžovatelky uvedené usnesení obvodního soudu potvrzeno. Kromě toho stěžovatelka napadla i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února 2001 ( -12, jenž byl vydán v řízení, jehož obnovy se stěžovatelka domáhala; tímto rozhodnutím bylo určeno, že právo společného nájmu stěžovatelky a J. H. (žalobce) bytu č. 14, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, I. kategorie ve 4. poschodí domu na Ch. 653/6 v Praze 5, se zrušuje a výlučným nájemcem bytu je J. H.; stěžovatelce byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit a odevzdat jmenovanému do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon").

Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,

o které Ústavní soud rozhoduje podle písm. d) y, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:

1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí

o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze dovoláním. Pokud tedy jde o část ústavní stížnosti, kterou jsou napadána usnesení obecných soudů ve věci povolení obnovy řízení, z výše uvedeného je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost (v této části) věcně projednána, neboť není - v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu - přípustná.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, kterou je napadán rozsudek ve věci zrušení společného nájmu bytu, posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo (minimálně) odvolání. Jestliže tento prostředek stěžovatelka nevyčerpala, je ústavní stížnost, vzhledem k již citovanému § 75 odst. 1 zákona, nepřípustná. K tomu je třeba poznamenat, že i kdyby Ústavní soud eventuálně připustil, že kvůli postupu soudu nemohla stěžovatelka tento opravný prostředek efektivně uplatnit (tuto skutečnost ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá), pak by bylo nutno ústavní stížnost pokládat za podanou po lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona; jak totiž sama stěžovatelka uvedla v řízení o obnově, o existenci předmětného rozsudku se dozvěděla dne 15. 8. 2001 při nahlížení do spisu, což lze považovat za nejpozdější datum doručení tohoto rozhodnutí.

S ohledem na tyto skutečnosti byla ústavní stížnost Ústavním soudem posouzena jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona), a proto ji bylo nutno, jak je patrno z výroku tohoto usnesení, odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. května 2003