Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 233/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti S. B., právně zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov, ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov, jímž bylo vyhověno žádosti stěžovatele na upuštění od výkonu ochranného léčení protialkoholního, ale byl zamítnut návrh na propuštění z ochranného léčení psychiatricko-sexuologického.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2002 a doplněné podáním advokáta dne 28. 6. 2002, především tvrdí, že obecné soudy porušily , a d. Mělo se tak stát tím, že stěžovatel poukazoval již od počátku řízení na možnou podjatost přibraných znalců, kteří převzali závěry z původního téměř 22 let starého znaleckého posudku a aniž by vysvětlili rozpory v závěrech znaleckého posudku, byl tento v konečném závěru převzat do napadených rozhodnutí. Byla prý úplně přehlédnuta skutečnost, že u stěžovatele bylo diagnostikováno diabetické onemocnění, což samo o sobě znamená snížení sexuální potence.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle y ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, nemůže přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, pokud právní závěry soudu nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

Stěžovateli bylo ochranné léčení psychiatricko-sexuologické uloženo na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 1981 (potvrzené rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1981). Stěžovateli byl těmito rozsudky uložen trest odnětí svobody v trvání 23 let, a to pro trestné činy výtržnictví, omezování osobní svobody, pokusu trestného činu znásilnění a vraždy. Trestných činů se dopustil stručně řečeno tím, že dne 23. 12. 1979 v nočních hodinách přepadl poškozenou I. P., kterou po předchozích marných pokusech o násilný pohlavní styk posléze bodl nožem do zad a poté ji násilným vražením větvě do konečníku způsobil taková zranění, že jim podlehla. Dle znaleckých posudků vypracovaných v té době stěžovatel jevil výrazné rysy psychopatie a agresivity, jejíž stupeň dosahuje již znaků sexuální agrese se snížením intelektu do pásma slaboduchosti. Znalci usoudili, že u stěžovatele jde o projevy sadismu podmíněného nevyzrálou sexualitou se sklonem k primitivní perverzi a agresivnímu sadismu na podkladě sociální nepřizpůsobenosti a hrubě narušené kontroly reality.

Oba soudy v napadených rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů zamítly žádost stěžovatele o propuštění z výkonu ochranného léčení psychiatricko-sexuologického. Vycházely přitom ze závěrů znalců, k nimž měl stěžovatel výhrady již ihned poté, co mu bylo doručeno usnesení o přibrání znalců. Jeho stížnost k osobám znalců projednal a zamítl Krajský soud v Brně. Ze závěrů znalců, o jejichž nepodjatosti není důvodu mít pochybnosti, pak vyplývá, že účelu léčení u stěžovatele nebylo dosud dosaženo. Pro společnost tak existuje značné riziko, že by se stěžovatel mohl dopustit dalšího závadového jednání. Z vyjádření FN Brno - sexuologického oddělení soud zjistil, že stěžovatel účast na léčbě odmítá. Totéž bylo zjištěno i z vyjádření jak věznice Kuřim, tak samotného odsouzeného.

Soudy tedy dospěly k závěru, o němž ani Ústavní soud nemá důvodu pochybovat, že prozatím nenastala situace pro propuštění stěžovatele z výkonu ochranného léčené psychiatricko-sexuologického.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. května 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu