Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 750/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti T. J., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2002 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. a rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, a Vrchnímu soudu v Praze přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Předmětným usnesením Vrchního soudu v Praze přitom byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, č. j. -5300, a bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele a spoluobviněného pro skutek, kterého se dopustili tím, že spoluobviněný najal stěžovatele, aby zorganizoval za úplatu zavraždění jeho manželky, k němuž došlo dne 7. 4. 1994 kolem 12.45 hod. Dle rozsudku Městského soudu v Praze spáchal stěžovatel a spoluobviněný uvedeným jednáním organizátorství trestného činu vraždy.

Podle názoru stěžovatele vyjádřeného v ústavní stížnosti došlo napadeným rozhodnutím k porušení článků 6 a 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d, neboť dovolací soud se nezabýval správností a úplností skutkových zjištění ani nehodnotil závěry, které soudy z těchto důkazů vyvodily. Přitom dovolací soud pouze formálním způsobem, který odporuje právu na spravedlivé soudní řízení, vyřešil spornou otázku, zda jednání stěžovatele byla učiněna v jednočinném souběhu či nikoli. Dále stěžovatel namítá, že nebyl souzen podle zákona účinného v době, kdy měl být trestný čin spáchán.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží přitom také její subsidiarita, vyjádřený v ustanovení . Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.

V dané věci se jedná o procesní situaci, kdy po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR věc znovu projedná a rozhodne odvolací soud, tedy Vrchní soud v Praze, ve smyslu ust. § 265l odst. 1 trestního řádu a nejedná se tedy o věc pravomocně skončenou. Ústavní soud v této souvislosti stojí ve své judikatuře důsledně na stanovisku, že ochrana ústavnosti není úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z y, a Ústavní soud představuje pouze ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Zásada subsidiarity rovněž odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj podle ust. ve spojení s ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2003

JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj