Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 250/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. K., a M. K., obou zastoupených advokátem JUDr. J. C., proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7.2.2002, sp.zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatelů (žalobců) proti žalovanému Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Česká Lípa o zaplacení částky 277,92 Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že uložil stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému částku 206,30 Kč spolu s úrokem z prodlení a na náhradu nákladů řízení částku 600,- Kč.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 277,92 Kč z titulu přeplatku na vyúčtování zálohových plateb spojených s užíváním bytu za rok 1999. Žalovaný nárok stěžovatelů uznal a předložil protinávrh, jímž se domáhal zaplacení částky 484,25 Kč jako dluhu, který stěžovatelům vznikl z titulu vyúčtování zálohových plateb za rok 1998. Stěžovatelé neunesli důkazní břemeno a neprokázali, že by vyúčtování za rok 1998 mělo závažné nedostatky na úkor stěžovatelů. Vzájemné pohledávky účastníků ve výši 277,92 Kč tedy zanikly započtením podle a zbývající část nároku uplatněného žalovaným vůči stěžovatelům, tj. zaplacení částky 206,30 Kč s příslušenstvím, přiznal soud žalovanému. V poučení okresní soud uvedl, že proti jeho rozsudku podle není odvolání přípustné.

Proti citovanému rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž uvádějí, že na věc se vztahují ustanovení a Soud prý postupoval v rozporu s ustanoveními , neboť prý protinávrh žalovaného neposoudil jako vzájemný návrh a pohledávku započetl. Správně měl však na protinávrh aplikovat ustanovení , takže původní žalobce (stěžovatelé) by se ve věci stal žalovaným a původní žalovaný by se stal žalobcem. O protinávrhu by bylo rozhodnuto samostatným rozsudkem a došlo by mj. i k přiznání nákladů řízení odděleně u obou žalob. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecného soudu došlo k porušení jejich základního práva zakotveného v d, neboť jim bylo znemožněno domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (y ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrtéy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např.přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelů s postupem Okresního soudu v České Lípě, který rozhodl o vzájemném návrhu, jejž uplatnil v řízení žalovaný. Stěžovatelé se domnívají, že postup podle ustanovení a v daném případě neumožňoval rozhodnout o započtení vzájemných pohledávek účastníků v jednom řízení.

Ústavní soud konstatuje, že ve věci jde toliko o otázku výkladu a aplikace běžného práva a námitky stěžovatelů zjevně nedosahují ústavněprávní intenzity nezbytné pro případný kasační zásah Ústavního soudu. Nebylo zjištěno, že by postup okresního soudu při aplikaci zákonných ustanovení upravujících podmínky uplatnění tzv. vzájemného návrhu vykazoval rysy svévole či extrémně formalistického přístupu ve smyslu výše citované judikatury. Ustanovení připouští, aby se žalovaný bránil proti nároku žalobce vzájemným návrhem, aniž by se musel domáhat uplatnění svého subjektivního práva samostatně v jiném soudním řízení. Ustanovení předpokládá, že vzájemným návrhem může být i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by byli v průběhu řízení před okresním soudem navrhovali, aby byl vzájemný návrh žalovaného vyloučen k samostatnému řízení. V procesním postupu okresního soudu tedy Ústavní soud nespatřuje takový rozpor se zákonem, jenž by mohl znamenat vybočení z mezí ústavnosti. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je navíc značně nejasná a nepřesvědčivá a svědčí spíše o nepochopení smyslu a účelu právní úpravy institutu vzájemného návrhu na straně stěžovatelů.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal důvod, aby právní závěry, k nimž dospěl Okresní soud v České Lípě, z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. Ústavní stížnost totiž brojí v zásadě jen proti neúspěchu v řízení před obecným soudem, přičemž citované základní právo stěžovatelů dle y, jehož se dovolávají, napadeným rozsudkem zjevně porušeno nebylo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu