Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 106/03

Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P. proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 28. února 2003 brojí stěžovatel proti "zastavení řízení ve smyslu ustanovení , , (dále jen ""), vedeném pod čj. u Městského soudu v Praze" a proti "marnému uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti dle citovaného zákona", neboť má za to, že v důsledku těchto skutečností došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle y ČR, a d.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Městský soud v Praze rozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 5. 2002, č. 500 513 034, o úpravě částečného invalidního důchodu pro souběh s příjmem z výdělečné činnosti tak, že uvedené správní rozhodnutí rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. , potvrdil. Tento rozsudek napadl stěžovatel včas odvoláním, když vycházel z poučení, že proti rozsudku je možno podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze. Dne 12. 2. 2003 byl stěžovatel městským soudem informován o tom, že citovaný rozsudek, vzhledem k ustanovení , nabyl právní moci, přičemž lhůta pro podání kasační stížnosti uplynula dnem 31. 1. 2003. V důsledku poučení ze strany městského soudu, jež stěžovatel považuje za nedostatečné s ohledem na skutečnost, že byl již 17. 4. 2002 publikován ve Sbírce zákonů, nemohl údajně uplatnit postup uvedený v ustanovení tohoto zákona, přičemž skutečnost, že nebylo rozhodnuto vrchním soudem včas o jím podaném odvolání, nemůže jít k jeho tíži. Stěžovatel má za to, že pokud nebyl řádně poučen v rámci citovaného rozsudku, měl být poučen doplňujícím rozhodnutím soudu. Jestliže tak soud neučinil, porušil procesní předpisy a postupoval v rozporu se zásadou vyjádřenou v y ČR a d. S ohledem na tyto skutečnosti navrhuje, aby Ústavní soud přikázal soudu vydat opravné rozhodnutí o řádném poučení, dle kterého počne běžet lhůta k podání kasační stížnosti po doručení tohoto opravného rozhodnutí.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, event. jiná skutečnost, jsou způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jak lze dovodit z ústavní stížnosti, prvotní příčinou porušení ústavně zaručených práv stěžovatele je skutečnost, že soud nesplnil svou poučovací povinnost. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje, neboť městský soud postupoval zcela v souladu s § 157

odst. 1 , když stěžovatele správně poučil o přípustnosti opravného prostředku, který stěžovateli podle účinné právní úpravy v době vyhlášení rozsudku náležel. I když lze za daných okolností uvažovat o možnosti či vhodnosti poučení ve větším rozsahu, bylo především na stěžovateli, aby se svého práva domáhal "stanoveným postupem" (d), tj. podle příslušných ustanovení Jestliže stěžovatel si svou neznalostí příslušné právní úpravy způsobil, že nemohl realizovat svá práva, za situace, kdy obecný soud nijak nevybočil ze zákonných mezí, pak musí nést nepříznivé následky s tím spojené podle zásady "neznalost neomlouvá" a "každý nechť si střeží svá práva".

Kromě toho, pokud stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obecnému soudu "přikázal vydat opravné rozhodnutí o řádném poučení", je třeba uvést, že vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, musí postupovat v mezích , dle něhož Ústavní soud buď zruší napadené rozhodnutí nebo, jde-li o jiný zásah orgánu veřejné moci, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval (a případně mu přikáže obnovit stav před porušením). Vzhledem k uvedené právní úpravě se Ústavní soud necítí být oprávněn vydávat stěžovatelem navrhované rozhodnutí (nehledě na to, že z ústavní stížnosti ani není patrné, že by se stěžovatel před jejím podáním domáhal svým návrhem u Městského soudu v Praze, aby tento soud ve smyslu provedl opravu předmětného rozsudku).

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. května 2003