Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 698/01

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. PhDr. O.C., zastoupeného JUDr. J.N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2001, č.j. -46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2001, č.j. -46, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1999, č.j. F 79111, C 31222-37, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2000, č.j. F 79111/99, C 31222-41, s odůvodněním, že bylo podáno někým, kdo k podání odvolání není oprávněn. Cit. usnesením Krajského obchodního soudu v Praze bylo podle ust. bez návrhu rozhodnuto prvým výrokem o zahájení řízení ve věci obchodního rejstříku, druhým výrokem bylo v obchodním rejstříku zapsáno, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, č.j. byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti K., s.r.o. a ustaven konkursní správce. Účinky konkursu nastaly dne 19. 10. 1999, konkursním správcem byl ustanoven stěžovatel.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v , a d ("Listina"), a y ("Ústava") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a že zastavením řízení v důsledku napadeného usnesení bylo omezeno jeho právo na přístup k soudu. Stěžovatel uvedl, že nebyl zapsán v seznamu správců, přesto však byl výrokem II. výše zmíněného usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, č.j. , ustanoven konkursním správcem, aniž by s ním bylo před tím jakkoliv jednáno. Proti tomuto výroku podal dne 4. 11. 1999 odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. tak, že řízení o samostatném odvolání proti ustanovení správcem konkursní podstaty se zastavuje. Usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, o výsledku dovolacího řízení v odůvodnění ústavní stížnosti však nic neuvedl. Funkce správce konkursní podstaty byl stěžovatel zproštěn usnesením Krajského obchodního soudu ze dne 15. 11. 1999, čj. -75. V odůvodnění tohoto usnesení je mj. poukázáno na ust. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož zproštěním funkce nezaniká správcova odpovědnost podle odst. 2 cit. ustanovení za dobu výkonu funkce. Také proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. tak, že napadené usnesení potvrdil. Stěžovatel nesouhlasí s právními důsledky, k nimž výše uvedený postup obecných soudů vedl, tedy s tím, že byla založena jeho odpovědnost za výkon funkce správce konkursní podstaty v období od 19. 10. 1999 do 15. 11. 1999. Je přesvědčen, že do obchodního rejstříku jako správce konkursní podstaty vůbec neměl být zapsán, neboť usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, č.j. napadl odvoláním a tudíž nenabylo v napadené části právní moci.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že účastníkem řízení ve věcech obchodního rejstříku je především společnost, jíž se zápis týká. Soudní praxe připouští, že v konkrétních případech lze posuzovat okruh účastníků rejstříkového řízení také se zřetelem k tomu, zda určitá osoba se vůbec může domoci svých práv jinak, než účastí v řízení před rejstříkovým soudem. V této věci bylo nepochybně zjištěno, že odvolatel svá práva a právem chráněné zájmy uplatňuje v řízení o prohlášení konkursu u Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. , které je ze zákona podkladem k provedení předmětného zápisu. Rejstříkový soud, při rozhodování o zápisu skutečností vyplývajících z prohlášení konkursu, postupoval zcela v souladu s ust. , a plnil tím svoji zákonnou povinnost. Předmětem zápisu bylo usnesení konkursního soudu, jak bylo vyhlášeno a vyvěšeno, bez toho, že by rejstříkový soud přezkoumával jeho obsah. Z uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, pokud je vůbec podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přípustná.

Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu v Praze, že stěžovatel svá práva a chráněné zájmy uplatňuje v jiném řízení, které bylo podkladem k provedení zápisu. V tomto "základním" řízení se věc dostala do fáze dovolacího řízení. Ústavní soud, ve snaze vyřešit věc s konečnou platností, vyčkával výsledku dovolacího řízení, je však nucen konstatovat, že doposud zřejmě nebylo ukončeno. S přihlédnutím k tomuto stavu, jakož i s ohledem na skutečnost, že v mezidobí byl přijat plénem Ústavního soudu ČR názor publikovaný jako sdělení č. 32/2003 Sb., dle něhož v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti, je třeba na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení.

Ústavní soud navíc pohlíží na vyčerpání všech prostředků k ochraně práv nikoli izolovaně, tedy ve vztahu k jednotlivým dílčím rozhodnutím, ale zásadně tak, zda existují či neexistují efektivní a dostupné prostředky k dosažení cíle, o který stěžovatel usiluje. Z tohoto širšího pohledu nezbývá než konstatovat, že v tomto smyslu k vyčerpání prostředků k ochraně práv nedošlo. Také otázka případné odpovědnosti za zhruba jednoměsíční (sporné) ustanovení do funkce správce konkursní podstaty, by nepochybně musela být předmětem samostatného řízení, ať by výrok Ústavního soudu v této věci byl jakýkoliv.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj