Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 161/02

Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. k., s. r. o., zastoupené advokátem JUDr. R. O. proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [, , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. prosince 2001 (-91), kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. -58), který nepřipustil vstup stěžovatelky do řízení na straně žalované, v odvolacím řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy.

Stěžovatelka tvrdila, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z d (dále jen ""), dále ustanovení , , , , , spolu s y ČR.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecný soud jednak nesprávně poučil účastníky řízení o dovolání a dále protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud a především se vůbec nezabýval důvody a všemi okolnostmi, které stěžovatelku vedly k tomu, aby vstoupila do řízení ( ) a proč její úkony odporují úkonům žalovaného. Stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti (y ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva".

Vzhledem k výše uvedenému postavení a funkci Ústavního soudu, zabýval se tento otázkou, zdali obecné soudy, resp. Nejvyšší soud ČR, svým postupem a vydaným rozhodnutím neporušil některá kogentní ustanovení jednoduchého práva, v tomto případě , V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dle in fine , vedlejší účastník může v rozsahu legitimace účastníka, na jehož straně vystupuje, podat sám odvolání, avšak za předpokladu, že účastník s tímto odvoláním souhlasí. V daném případě však žalovaný s odvoláním vedlejšího účastníka, tj. stěžovatelky, nesouhlasil.

Pokud tedy Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání jako neopodstatněné zamítl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu, dále odkazujeme na odůvodnění ústavní stížnosti obdobného rozhodnutí Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 21. května 2002.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. dubna 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu