Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 734/02

Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci navrhovatele V. V., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2002 sp. zn. , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a současně také rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002 a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. prosince 2001, učiněná ve věci vedené pod sp. zn. . Uvedl, že byl dne 17. října 2001 uznán vinným trestným činem loupeže a odsouzen k trestu odnětí svobody. Proti rozsudku se odvolal a dne 3. prosince 2001 vznesl také námitku podjatosti soudce a předsedy senátu JUDr. V.T., který ve věci rozhodoval. K vyloučení soudce nedošlo, a to ani rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002. Z tohoto důvodu pak podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, když tvrdil, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a že také rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním či jiném hmotněprávním posouzení skutku. Poukázal mj. na to, jaký byl jeho vztah k synovi soudce, kterému muselo být známo, že tento vztah vyplýval z drogové závislosti, přičemž jmenovaný soudce za původce závislosti považoval stěžovatele. K těmto skutečnostem nepřihlédl ani Nejvyšší soud ČR, který podané dovolání dne 19. září 2002 zamítl. Z uvedených důvodů považuje citovaná usnesení za rozhodnutí vydaná v rozporu s písm. d) y a s právy, zakotvenými v d.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , odst. 2, , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal důvody uplatněné v dovolání a pokud jde o důvod opírající se o § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, v usnesení vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč dospěl k závěru, že skutková zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů v rozhodování o námitce podjatosti, jsou správná a proč tedy neshledal, že by v trestním řízení vedeném proti stěžovateli rozhodoval podjatý soudce. Na odůvodnění usnesení lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2992 odmítnut jako zjevně neopodstatněný [ , ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o návrh napadající rozhodnutí soudu I. a II. stupně, je odmítnutí odůvodněno ustanovením cit. .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2003