Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 647/02

Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vladimíra Čermáka, ve věci navrhovatelky H. D., zastoupené Mgr. J. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002 č. j. -57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2001 č. j. -37 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. března 2001 č. j. -22, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka se domáhala zrušení všech výše označených rozhodnutí soudů s tím, že se jimi cítí dotčena v právu, zakotveném v d, když nebylo vyhověno její žalobě na určení, že je vlastníkem pozemků p. č. 693/1 a p. č. 693/3 v kat. úz. H., jež jsou zapsány na LV č. 1266 v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem Praha-město. Poukázala na okolnosti, na základě kterých nabyla právo osobního užívání pozemků, na to, že označené právo zrušeno nebylo a podle jejího přesvědčení nedošlo ani k jeho odejmutí. Proto poté, co se právo osobního užívání pozemků změnilo na právo vlastnické, od l. 1. 1992 se považuje za jejich vlastníka a na tom nemůže nic změnit ani to, že v roce 1979 odcestovala do zahraničí, kde dosud žije, když trestní rozsudek sp. zn. , jímž byla odsouzena pro opuštění republiky a vysloveno propadnutí majetku, byl ve smyslu zrušen.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [, odst. 2, , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu návrhu a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. -57 bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelky, směřující proti rozsudku soudu II. stupně, bylo odmítnuto, když jeho přípustnost dle shledána nebyla.

S ohledem na obsah rozhodnutí soudu I. a II. stupně a na znění zásah do práva, kterého se stěžovatelka v návrhu dovolává, v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zjištěn nebyl - označený soud důvodně dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Pro výše uvedené byl návrh, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [ , ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatelka, která podala ústavní stížnost také proti rozsudku soudů I. a II. stupně, učinila tak po lhůtě k tomu stanovené. Jak vyplývá z obsahu záznamu advokáta na rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2001, obdržel rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva stěžovatelce poskytuje, tj. rozhodnutí odvolacího soudu, dne 22. listopadu 2001, ústavní stížnost byla podána až 4. října 2002. Nutno dodat, že stěžovatelkou podané dovolání k Nejvyššímu soudu ČR nelze za prostředek k ochraně práva považovat, když bylo jako nepřípustné odmítnuto, a tedy také nelze běh lhůty k podání ústavní stížnosti odvíjet ode dne doručení tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Proto odmítnutí ústavní stížnosti proti označeným rozsudkům je v souladu s , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2003