Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 611/02

Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vladimíra Čermáka, ve věci navrhovatele M. P., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2002 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel v ústavní stížnosti proti výše označeným rozhodnutím soudů uvedl, že se jimi cítí dotčen v právech, jež jsou zakotvena v y, v a 38 odst. 2 d, jakož i v písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na průběh veřejného zasedání odvolacího soudu, jež proběhlo za jeho nepřítomnosti přesto, že svou neúčast omluvil svým zdravotním stavem, dále na to, že nebyl vyslechnut svědek, kterého považuje za korunního, neboť byl přímým svědkem a pozorovatelem skutku, za nějž byl trestně stíhán a odsouzen.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ , , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2002 sp. zn. a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2002 sp. zn. bylo zjištěno, že stěžovatel proti označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001 sp. zn. , podal dovolání s důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy s tvrzením, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Toto dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu pro jeho zjevnou neopodstatněnost, ústavní stížnost pak rozhodnutí o dovolání nenapadá.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho práv proto, že veřejné jednání proběhlo bez jeho přítomnosti, nutno konstatovat, že uvedené uplatnil v dovolání, přípustném dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, o němž bylo rozhodnuto a pokud ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva stěžovateli poskytuje, je dán důvod k odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné v tomto rozsahu [§ 43 odst. 1 písm. e), § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 182 /1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel k námitce, že nebyl proveden důkaz výslechem svědka, podle jeho přesvědčení "klíčového", v návrhu ani neuvedl, kdy se jeho výslechu bezvýsledně domáhal, konečně z obsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. října 2002 se podává, že návrh na výslech označeného svědka stěžovatel nepodal, když tak nemohl učinit osobně u veřejného zasedání, jehož se neúčastnil. Z obsahu stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze zásah do práva, jehož se stěžovatel v tomto rozsahu dovolává, zjištěn nebyl. Z obsáhlého odůvodnění rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání obžalovaného, je zřejmé, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v souladu s § 254 odst. 1 tr. řádu a důvodně jej shledal správným. Proto byl návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2003