Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 496/02

Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm věci stěžovatelky V. F., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2002, čj. - 86,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 6. 8. 2002 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2002, čj. - 86, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 4. 2001, čj. - 65. Tímto rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba na určení, že nemoc stěžovatelky, která je v příčinné souvislosti s výkonem její práce, je nemocí z povolání, žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 304 065,20 Kč a dále povinnost platit stěžovatelce částku 5 545,-- Kč měsíčně, počínaje červnem roku 2000, vždy do 5. dne v měsíci předem. Žaloba byla zamítnuta ohledně částky 85 666,80 Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že usnesením krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle d, neboť odvolací soud věc včas neprojednal se zřetelem k naléhavosti věci a k tomu, že stěžovatelka pobírá pouze částečný invalidní důchod. Náhrada škody za ztrátu na výdělku je pro ni, z existenčního hlediska, podmínkou žití. Odvolání bylo podáno ke krajskému soudu 27. 6. 2001. Až na základě stížnosti na průtahy řízení předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové, která byla shledána oprávněnou, bylo nařízeno jednání na den 14. 5. 2002. Dále, podle názoru stěžovatelky, bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces v souvislosti s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle d, neboť došlo k procesnímu pochybení odvolacího soudu v tom, že se vůbec nezabýval přípustností odvolání z hlediska jeho včasnosti. Dále došlo k porušení principu procesní rovnosti účastníků tím, že odvolací soud, aniž by odmítl důkazy provedené soudem I. stupně nebo provedl ve věci jiné důkazy, se ztotožnil s názorem žalovaného. Nevycházel tedy z ustanovení , podle něhož důkazní břemeno není na straně stěžovatelky, ale na straně žalovaného.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že svým postupem nezasáhl do základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle d.

K., s. p., sloučené podniky, jako vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud správně posoudil jeho podání jako včasné odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, které bylo odůvodněno následujícím samostatným podáním po konzultaci s právním zástupcem. Rozhodnutí krajského soudu je, podle názoru vedlejšího účastníka, věcně správné a reflektuje důvody odvolání. Dále poukázal na skutečnost, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí nemohl od června 2002 ve věci rozhodovat, neboť stěžovatelka podala ve věci dovolání a tuto ústavní stížnost. Tím sama znemožnila, aby okresní soud ve věci samé jednal a rozhodl.

Kooperativa pojišťovna, a. s., jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, i usnesením Nejvyššího soudu ČR, byla věc správně posouzena a plně se s těmito usneseními ztotožňuje.

Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. , bylo zjištěno, že okresní soud zamítl žalobu na určení, že nemoc stěžovatelky, která je v příčinné souvislosti s výkonem její práce, je nemocí z povolání, žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 304 065,20 Kč a dále povinnost platit stěžovatelce částku 5 545,-- Kč měsíčně, počínaje červnem roku 2000, vždy do 5. dne v měsíci předem. Žalobu zamítl ohledně částky 85 666,80 Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, které odůvodnil za 19 dnů.

Z výše označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že rozsudek okresního soudu byl v napadených výrocích II., III., V. a VI. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že nemá nahrazovat soud I. stupně a tak zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Poté, co shledal, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a stěžovatelka nebyla řádně poučena podle , napadené rozhodnutí zrušil. Uložil soudu I. stupně, jak má v řízení dále postupovat, které skutečnosti je ještě nutno prokázat provedením potřebných důkazů, a poté opětovně rozhodnout s tím, že důkazní břemeno ohledně rozhodných skutečností spočívá na stěžovatelce.

Z téhož spisu bylo dále zjištěno, že spis s odvoláním byl odvolacímu soudu doručen dne 2. 8. 2001, jednání před odvolacím soudem bylo nařízeno na den 7. 5. 2002 a usnesení o zrušení rozhodnutí soudu I. stupně bylo vydáno dne 14. 5. 2002.

Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2003, čj. - 108, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto s odůvodněním, že zákon proti takovému rozhodnutí dovolání nepřipouští, neboť se jedná o usnesení, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nebyla tedy splněna žádná z podmínek přípustnosti dovolání podle příslušných ustanovení .

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení , č. , je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. V předmětné věci podala stěžovatelka ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ve věci tedy dosud nebylo meritorně rozhodnuto, protože soud I. stupně bude v předmětné věci opětovně jednat, bude provádět nové důkazy a na základě těchto nových skutečností rozhodne. Proti tomuto novému rozhodnutí soudu I. stupně bude opět přípustné odvolání. Zákon tedy dává stěžovatelce právo znovu se proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolat. Teprve poté, až bude věc pravomocně skončena, až budou vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, bude mít stěžovatelka možnost podat proti takovému rozhodnutí ústavní stížnost.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v řízení před odvolacím soudem došlo k průtahům, v současné době již odvolací soud tento nedostatek odstranil, a Ústavní soud se tedy nemá důvod touto věcí zabývat. K tomu lze dodat, jak uvádí ve svém vyjádření i vedlejší účastník K., s. p., že stěžovatelka sama způsobila průtahy v řízení tím, že podala dovolání a poté i ústavní stížnost, čímž znemožnila soudu I. stupně, aby ve věci neprodleně jednal a rozhodl. K další námitce stěžovatelky ohledně dodržení lhůty k podání odvolání ze strany žalovaného, je třeba uvést, že Ústavní soud, jak již bylo mnohokrát judikováno, není vrcholem soudní soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad běžnou činností obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných , a dalšími předpisy, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení základních práv nebo svobod. Lhůtu k podání odvolání posoudil odvolací soud na základě příslušných ustanovení a nejedná se zde o případ porušení základních lidských práv, kterým by se měl Ústavní soud zabývat.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , č. , ve znění pozdějších předpisů, a proto ústavní stížnost jako nepřípustnou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu