Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 164/02

Ústavní soud rozhodl dne *. dubna 2003 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K.V. s.r.o. zastoupený JUDr. J. S., PhD., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002, sp. zn. a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 21. července 1999, č.j. 44/601/15850/22.4.99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002, ( -24) a jemu předcházející rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 21. července 1999,(44/601/15850/22.4.99). Napadenými rozhodnutími byla potvrzena stěžovateli pokuta 25.000,- Kč uložená rozhodnutím Úřadu práce v Trutnově ze dne 31.3.1999 (TPaK/130/99) za porušení o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti (dále jen zákon o zaměstnanosti).

Stěžovatel tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva [ , y ČR, , d (dále jen ).

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv, stručně shrnuto, došlo tím, že orgány veřejné moci - stručně shrnuto - stěžovateli vyměřily sankci, ačkoli pro takový postup ani co do jejího uložení nebyly splněny zákonné podmínky [obecný soud se nezabýval zjištěním úplného skutkového stavu, neprovedl výslechy účastníků a svědků, rozhodoval bez jednání atd.]; upřely mu jeho právo podnikat, když vlastními pracovníky zaměstnanými v hlavním pracovním poměru prováděl dílo na základě řádně uzavřené smlouvy o dílo a v žádném případě se nezabýval zprostředkovatelskou činností v oblasti zaměstnanosti. Podrobnou argumentací shodně jako v opravném řízení, stěžovatel vyvodil závěr o nezákonném rozhodnutí orgánů veřejné moci, které přes jeho námitky a tvrzení "řádně nezkoumaly dodržení zákonných podmínek pro použití sankce" a tyto orgány vyložily zákon ústavně nekonformním způsobem, který na jeho podnikatelskou činnost nedopadá. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svými nálezy zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle skutkových zjištění z předchozích řízení přistoupily orgány veřejné moci dle zákona ČNR č. o zaměstnanosti za porušení zákona o zaměstnanosti (ve znění ; po vydání napadeného rozhodnutí dle ve znění ), k uložení pokuty 25.000,- Kč, spočívající v zastírání skutečného obsahu právních úkonů stěžovatele, kdy obsah smluv o dílo uzavřených mezi stěžovatelem a objednatelem, odpovídal zprostředkování zaměstnání, aniž by měl k takové činnosti povolení. Podle ustanovení téhož zákona zaměstnání zprostředkovávají příslušné územní státní orgány práce, do jejichž působnosti podle zákona tato činnost patří. Jiné právnické nebo fyzické osoby mohou zprostředkovávat zaměstnání jen za podmínek stanovených tímto zákonem [tedy - ve smyslu - jen s povolením; povolení dle zákona ČNR č. , ve znění zákona ČNR č. může udělit Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky].

Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy stěžovatel předložil smlouvy o dílo s objednatelem sice v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku ( a násl. zák. čís. v platném znění), ale které směřovaly ke zprostředkování zaměstnání bez příslušného povolení zaměstnavateli A. A. a.s. občanům Slovenské republiky. Na jejich základě došlo k "dodávce pracovních sil", kdy zaměstnanci stěžovatele nevykonávali práci pro svého zaměstnavatele, ale řídili se pokyny objednatele, pracovali v jeho zařízeních, s jeho materiálem i pomůckami, tak jak to zejména správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ( z.č. o správním řízení) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelova odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření sankce stěžovateli postupovaly v rozporu se zákonem a zejména že svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolával.

Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu [rozhodoval bez nařízení jednání se souhlasem účastníků ( )], jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta ( ); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud v mezích zákonem stanovených zákonnost napadených správních rozhodnutí ( ) a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil ( ), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. , ve znění pozdějších předpisů) nic vytknout.

Obecný soud uvedl, že ve věci nejsou sporná skutková zjištění, ale jejich právní hodnocení, dospěl k závěru, že je nerozhodné, že stěžovatel uzavíral smlouvy zásadně dovolené předpisy soukromého práva, jestliže cíl, k němuž směřoval, veřejnoprávní předpisy nedovolují nebo jej podmiňují povolením správního úřadu, které vydáno nebylo.

Obdobně neobstojí stěžovatelova námitka stran tvrzení neúplnosti a nesprávnosti řízení, dle níž se orgány státní správy a obecný soud nezabývaly skutkovou stránkou věci, a že rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování; zde totiž stěžovatel přehlíží - pokud měl na mysli, že nebyl proveden výslech svědků, že skutečnosti zjištěné z předchozího řízení (vypovídací hodnota těchto prostředků se jeví nepříliš významná) zapadají do kontextu dalších provedených důkazů tj. kontrolní zjištění Policie ČR - oddělení cizinecké Policie Trutnov, kontrolní protokol Úřadu práce Trutnov, uzavřených smluv o dílo včetně dodatků, faktury, evidence docházky atd. Tvrzení vznesená stěžovatelem jsou pro posouzení věci očividně nerozhodná. Jestliže tedy stěžovatel vážným způsobem porušil ustanovení § 5 zákona o zaměstnanosti a prováděl zprostředkování zaměstnání, aniž by byl k tomu oprávněn postup orgánů veřejné moci byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.

Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne * .dubna 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu