Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 526/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti F.K., zastoupeného JUDr. V. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. -23, ze dne 29. 5. 2002, rozhodnutí Policie ČR, Správy Jihočeského kraje České Budějovice, čj. PJC-126/ZŘ-Sč-2001, ze dne 15. 2. 2002, a rozhodnutí Policie ČR, Okresního ředitelství Český Krumlov, čj. ORCK-1919/ZBR-2001, ze dne 18. 12. 2001, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení d (dále jen " "), zrušení shora označených rozhodnutí správních orgánů a správního soudu.

Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, dne 18. 12. 2001 vydala Služba správních činností Okresního ředitelství Policie ČR v Českém Krumlově rozhodnutí, čj. ORCK-1919/ZBR-2001, o odnětí jeho zbrojního průkazu podle oddíl 3 , o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o střelných zbraních), s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje požadavky spolehlivosti uvedené ve zmíněném ustanovení, neboť byl pravomocně uznán vinným z přestupku pro porušení povinnosti na úseku zbraní a střeliva, spočívající v nerespektování zákona o střelných zbraních, podle něhož měl požádat do pěti dnů příslušné okresní ředitelství policie o vydání nového zbrojního průkazu a průkazů zbraní z důvodu změny trvalého pobytu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém vyslovil názor, že správní orgán aplikoval zákon o střelných zbraních vadně v důsledku neodpovídající interpretace ustanovení oddíl 3 zákona o střelných zbraních, a to z pohledu jazykového - gramatického, systematického a logického, neboť podle stěžovatelova přesvědčení je ve smyslu uvedeného ustanovení předpokladem pro odnětí zbrojního průkazu porušení více povinností držitele zbrojního průkazu a nikoliv pouze jedné povinnosti. Stěžovatel se dopustil přestupku porušením pouze jedné povinnosti, a neměl být tedy považován za nespolehlivého z pohledu oddíl 3 zákona o střelných zbraních. Podané odvolání však Správa Jihočeského kraje Policie ČR České Budějovice svým rozhodnutím, čj. PJC-126/ZŘ-Sč-2001, ze dne 15. 2. 2002, zamítla s tím, že se neztotožňuje se stěžovatelovým výkladem předmětného ustanovení zákona o střelných zbraních uvedeným v jeho odvolání a takový výklad překračuje znění ustanovení zákona. Stěžovatel s tímto názorem odvolacího správního orgánu nesouhlasil, a podal proto ve správním soudnictví u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu, kterou však krajský soud zamítl svým rozsudkem, čj. -23, ze dne 29. 5. 2002.

Stěžovatel s právním závěrem učiněným Krajským soudem v Českých Budějovicích nesouhlasí, neboť podle jeho názoru se ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních vztahuje jen na takový přestupek, který byl spáchán porušením více povinností nebo nedodržením jednoho zákazu. Neměl být tedy z pohledu uvedeného ustanovení považován za nespolehlivého. Nesouhlasí rovněž s výkladem ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, který krajský soud vyslovil k jeho argumentaci uvedené v žalobním návrhu, kdy tvrdil, že při shora zmíněné interpretaci ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních správními orgány jeví se existence tohoto ustanovení nadbytečná. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel vyjádřil názor, že krajský soud v rozsudku neřešil argumentačně meritum věci, tj. zda přestupek spáchaný porušením jedné povinnosti může být důvodem k postupu Policie ČR, spočívajícím v odnětí zbrojního průkazu v návaznosti na ustanovení oddíl 3 zákona o střelných zbraních. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že od 1. 1. 2003 nabývá účinnosti nový zákon o zbraních a střelivu č. , jehož text vylučuje aplikování premisy ztráty spolehlivosti na jeho případ. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí správních orgánů a správního soudu nerespektují podle stěžovatelova názoru y, základní pravidla správního řízení a ustanovení , podle něhož musí být rozhodnutí v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , a vyžádal si k ústavní stížnosti jeho vyjádření.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje obsah odvolání, právní názor odvolacího orgánu a vyjadřuje nesouhlas s právním zjištěním soudu, jímž mělo být zasaženo do ústavního práva, že státní moc lze vykonávat na základě zákona a v jeho mezích. V důsledku toho je ústavní stížnost svým obsahem opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu, který však není přípustný. Právní názor stěžovatele, že občan nesplňuje podmínku spolehlivosti podle zákona o střelných zbraních tehdy, poruší-li více jak jednu povinnost na úseku zbraní a střeliva, není správný. Uvedený zákon obsahuje legální definici spolehlivosti žadatele (držitele) o zbrojní průkaz. Je-li zákonem výslovně stanoveno, že spolehlivou osobou není ten, kdo byl ve stanovené lhůtě pravomocně uznán vinným z přestupku pro porušení povinností na úseku zbraní a střeliva, je zcela nerozhodné, zda se občan přestupku dopustil porušením jedné či více povinností. Pro posouzení spolehlivosti držitele zbrojního průkazu je rozhodné pouze to, dopustil-li se takový občan přestupku na úseku zbraní a střeliva a byl-li pro své jednání pravomocně postižen. Jiný výklad by byl v rozporu s účelem zákona o střelných zbraních se zřetelem k zájmům, které zákon úpravou podmínek držení zbraní a střeliva chrání. Jestliže zákon umožňuje správnímu orgánu odejmout oprávnění držet zbraň pozbyl-li občan spolehlivosti, pak státní moc byla uplatněna na základě zákona a v jeho mezích. Do základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, proto zasaženo nebylo. Soud v přezkumném řízení rovněž neshledal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se základními zásadami správního řízení, na základě neúplných skutkových zjištění a v rozporu se zákonem. Proto krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatoval, že meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova výhrada k interpretaci ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních, z níž vycházejí ústavní stížností napadená rozhodnutí. K této jeho výhradě se pak váží i ostatní stěžovatelovy námitky vztahující se k názoru krajského soudu stran ustanovení citovaného zákona, k nerespektování základních pravidel správního řízení a k porušení ustanovení . Stěžovatel uvedenou výhradu vyslovil již v obsáhlém odůvodnění svého odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí správního orgánu o odnětí zbrojního průkazu (č.l. 8-12) a v žalobě podané ve správním soudnictví. Odvolací správní orgán i správní soud se touto stěžovatelovou výhradou k výkladu ustanovení oddíl 3 zákona o střelných zbraních zabývaly, ale se stěžovatelovým názorem se neztotožnily. Správní orgán v rozhodnutí o odvolání uvedl, že v tomto směru není relevantní, zda pachatel přestupku porušil jednu nebo více povinností stanovených právními předpisy na úseku zbraní a střeliva (č.l. 15). Správní soud se stěžovatelovým tvrzením podrobně zabýval a shledal, že užitím interpretačních pravidel, jichž se stěžovatel dovolává, nelze dojít k jinému konformnímu výkladu uvedeného předpisu než k tomu, že každý, kdo se dopustí byť i jediného přestupku proti pořádku ve státní správě na úseku střelných zbraní a střeliva, není spolehlivou osobou, a jiný výklad pojmu spolehlivost v uvedené souvislosti by byl v rozporu s účelem daného zákona. Z jeho výslovného znění je tak podle správního soudu zcela jednoznačně zřejmé, že pro hodnocení spolehlivosti občana má význam již jednotlivé postižení pro přestupek na daném úseku a není přitom rozhodné, zda občan svým počínáním porušil jednu či více právních povinností (č.l. 25-27).

Jak plyne z výše uvedené rekapitulace, jsou stěžovatelovy námitky uvedené v ústavní stížnosti opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci správního řízení a zejména v žalobě podané ve správním soudnictví. Odvolací správní orgán a správní soud se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Z tohoto pohledu je třeba nahlížet i na stěžovatelem v ústavní stížnosti namítané nerespektování některých zákonných ustanovení, kdy Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti neposuzuje zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, nýbrž zda jimi byly dotčeny ústavně zaručená základní práva a svobody.

Ústavní soud se již v řadě svých rozhodnutí zabýval z ústavněprávního pohledu stanovením podmínek, za kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod (viz např. nález

sp. zn.

). V řízení o ústavních stížnostech tak lze vyčlenit jednak případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění. Posuzovanou věc lze zařadit mezi případy, kdy jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ posouzením ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. V tomto směru se však podle názoru Ústavního soudu provedená interpretace ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních a příslušná argumentace správních orgánů a správního soudu neocitají v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, který by svědčil o svévolné aplikaci jednoduchého práva a vyžadoval si tak zásahu Ústavního soudu z titulu stěžovatelem namítaného nerespektování y.

Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu