Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 663/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A., a.s., zastoupené Mgr. J. Z., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2002, čj. -48, ze dne 14. 8. 2002, čj. -32 a ze dne 25. 9. 2002, čj. -32, rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034a/99-0106, ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034b/99-0106 a ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034c/99-0106, a platebním výměrům Finančního úřadu v Blansku ze dne 25. 2. 1999, čj. 24/99, ze dne 25. 2. 1999, čj. 15/99 a ze dne 25. 2. 1999, čj. 26/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu osobně dne 18. 10. 2002 se společnost A., a.s., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2002, čj. -48, ze dne 14. 8. 2002, čj. -32 a ze dne 25. 9. 2002, čj. -32, jimiž byly zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034a/99-0106, ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034b/99-0106 a ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034c/99-0106. Posledně uvedenými rozhodnutími byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 25. 2. 1999, čj. 24/99, ze dne 25. 2. 1999, čj. 15/99 a ze dne 25. 2. 1999, čj. 26/99, tak, že na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 1994, 1996 a 1996 byly předepsány zvýšené částky 56.947,- Kč, 1,091.985,- Kč a 986.625,- Kč. Stěžovatelka navrhla zrušit i uvedená správní rozhodnutí napadeným rozsudkům předcházející.

Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná a neústavní. Krajský soud v rámci správního přezkumu dle jejího názoru nerespektoval ust. a nepřihlédl k vadám řízení před správními orgány, ačkoliv vady zcela zjevně měly vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Jedná se o čtyři podstatné vady, jež stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti podrobně specifikovala, týkající se 1/ porušení ust. , ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád") Finančním úřadem Blansko, 2/ porušení daňového řádu Finančním úřadem Blansko, 3/ porušení daňového řádu Finančním ředitelstvím Brno a 4/ porušení zákazu retroaktivity právních norem všemi rozhodujícími orgány veřejné moci. Dále stěžovatelka namítla porušení Smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi ČR a SR a vyjádřila názor, že v jejím případě nastala situace uvedená v daňového řádu, tj. daň byla stanovena někomu, kdo ji podle zákona není povinen platit. Takto bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených procesních práv zakotvených v a 2 a d ("Listina"), a do principu rovného postavení účastníků zakotveného v y. Překročením zákazu pravé retroaktivity právních norem a jejich retroaktivního výkladu, byl pak porušen y ("Ústava"), ve spojení s y.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o první tři námitky, spočívající v údajném procesním pochybení správce daně a Finančního ředitelství v Brně, které mělo být soudem pominuto, tyto námitky nebyly v žalobě uplatněny a soud se jimi proto v souladu se zásadou dispoziční, vyjádřenou v ust. , nezabýval. U dalších námitek je toho názoru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno. Soud se žalobními námitkami v rámci přezkumného řízení zabýval, řádně je v odůvodnění zhodnotil a odůvodnil. Na tomto svém hodnocení trvá.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve svém podrobném vyjádření k jednotlivým bodům ústavní stížnosti mj. uvedlo, že údajné vady řízení, specifikované v ústavní stížnosti pod body 1 až 3, v žalobách uvedeny nebyly. Při vyměření daně bylo postupováno podle zákona o daních z příjmů ve znění platném a účinném v rozhodném období a plně v souladu s čl. 15 Smlouvy mezi ČR a SR č. 257/1993 Sb., o zamezení dvojího zdanění. Navíc ani žádný důkaz o zdanění předmětných příjmů ve Slovenské republice nikdy předložen nebyl. Vyjádřilo přesvědčení, že v daném případě nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatelky a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spisy Krajského soudu v Brně, sp. zn. , a , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

K tvrzení stěžovatelky, že jí byla uložena daňová povinnost v rozporu s daňovým řádem, resp. daňovým zákonem, Ústavní soud uvádí, že je to především správní orgán druhého stupně a následně správní soud, jež posuzují a v daném případě posoudily, legalitu daňových rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatelka s takovým posouzením neztotožnila, sama o sobě není dostatečným argumentem prokazujícím oprávněnost jejího tvrzení o zásahu do ústavních práv. Ustanovení a y hovoří o ukládání povinností, resp. daní, "na základě zákona", k čemuž v daném případě nepochybně došlo. Tedy nelze je vykládat tak, jako by Ústavní soud, v roli orgánu třetí instance, měl znovu přezkoumávat zákonnost napadených rozhodnutí, ze shromážděných podkladů vyvodit vlastní právní závěry a ty konfrontovat se závěry v rozsudku správního soudu a rozhodnutích územních finančních orgánů. V tomto smyslu je ústavní stížnost pouze opakováním argumentů uplatněných již v řízení před uvedenými orgány veřejné moci a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Pokud však jde o první tři v ústavní stížnosti namítané procesní vady, z vyžádaných spisů Krajského soudu v Brně vyplývá, že tato tvrzení jsou nově uváděnými skutečnostmi, jež nebyly uplatněny v řízení před správním soudem, a jsou předkládány až v ústavní stížnosti. V této části je proto nezbytné na ústavní stížnost pohlížet tak, že nebyly vyčerpány všechny prostředky ochraně práva. Ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v tomto směru stížnost nepřípustná.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v y, a také proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovatelce nezamlouvá, sama o sobě nezakládá neústavnost. Jádrem ústavní stížnosti je tak pouhá polemika stěžovatelky s právními závěry obecného soudu, které tento soud vyvodil při posuzování zákonnosti napadených rozhodnutí finančních orgánů. Dle přesvědčení Ústavního soudu se Krajský soud v Brně vyjádřil ke všem námitkám, které byly obsaženy v žalobě, svoje závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, řádně odůvodnil a poukázal na všechny okolnosti, z nichž při tomto posuzování vycházel. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného soudem rozhodujícím její spor, neznamená to ještě porušení práva na soudní ochranu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu a y. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení principu rovnosti účastníků v řízení, zakotveného v y. Námitku porušení y, ve spojení y, pak Ústavní soud nemohl akceptovat z toho důvodu, že cit. ustanovení y dopadá na posuzování trestnosti činu a ukládání trestů, tedy nikoliv na věc stěžovatelky.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu