Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 648/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupené JUDr. F. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2000, čj. -63,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. , potvrzující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2000, čj. -63, jímž byla zamítnuta její žaloba proti J. A. M., bytem v Praze 10, o vydání ideálních částí specifikovaných nemovitostí v k.ú. P., okres Brno-město. Nalézací soud takto rozhodl po zjištění, že stěžovatelka nebyla ke dni 1. 4. 1991 ani k 1. 10. 1991, českou státní občankou, neboť pozbyla české státní občanství v roce 1964 a platně je nabyla až dnem 25. 6. 1993. Tím nesplnila podmínku státního občanství uvedenou v ust. Na tom nic nezměnil ani nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., který zrušil podmínku trvalého pobytu, nikoliv však podmínku státního občanství ke dni účinnosti I když tedy k 1. 11. 1994 byla stěžovatelka osobou s českým státním občanstvím, nekonvalidoval tím nedostatek této podmínky ke dni účinnosti zákona. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné a jako takové je podle potvrdil. Stěžovatelka navrhla nálezem zrušit i rozsudek soudu prvého stupně.

V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že je universální dědičkou po zemřelém manželu P. Š. M., který vlastnil id. 1/2 specifikovaných nemovitostí v k.ú. P., a to až do právní moci rozsudku ze dne 29. 12. 1951, sp. zn. , kdy vlastnické právo přešlo na čs. stát. Spolu s manželem byli z důvodů rasové a politické persekuce v padesátých letech vězněni a po propuštění na svobodu donuceni z důvodů nesnesitelných životních poměrů požádat o propuštění ze státního svazku a vzdát se čs. státního občanství. V roce 1964 se stěžovatelka musela svého čs. občanství vzdát a vystěhovala se do Velké Británie. České státní občanství jí bylo znovu obnoveno dne 22. 6. 1993. Pokud jde o restituční nároky, vyzvala povinnou osobu Zemědělské stavby Brno, s.p., k vydání id. 1/2 předmětných nemovitostí. Povinná osoba jí však přípisem ze dne 6. 3. 1995 sdělila, že nemovitosti již byly vydány dceři P. Š. M. z prvního manželství, tj. J. A. M. Posledně jmenovaná id. 1/2 nemovitostí na stěžovatelku odmítla převést, a proto se svého práva domáhala soudně.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, že není oprávněnou osobou. Poukázala na d ("Listina"), dle něhož nikdo nesmí být nucen k opuštění své vlasti. Je toho názoru, že její státní občanství trvalo bez přerušení a existovalo ke dni nabytí účinnosti , a že splňovala podmínku státního občanství. Svého občanství se vzdala nedobrovolně pod psychickým nátlakem a proto se v jejím případě nemůže jednat o znovunabytí státního občanství, ale o identitu státního občanství, neboť úkon, jímž se státního občanství vzdala, nutno hodnotit jako úkon absolutně neplatný. Stěžovatelka dále tvrdí, že rozsudky obecných soudů bylo zasaženo i do jejího práva vlastnit majetek zakotveného v y, neboť se stala universální dědičkou po zemřelém manželovi a současně splnila všechny základní podmínky stanovené restitučním zákonem pro vydání majetku.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na písemné zdůvodnění svého rozsudku.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu Brno, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci, zejména z hlediska splnění podmínky státního občanství, uvedené v ust. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Argumentaci ústavní stížnosti tvoří jednak opakování argumentů uvedených již v řízení před obecnými soudy a dále se jedná o prezentaci nesouhlasu s platnou právní úpravou restitucí majetku.

K otázce ústavnosti vymezení okruhu oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřoval již mnohokrát (viz např. nález

, uveřejněný ve Svazku 1, str. 279-291, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále nález

, uveřejněný ve Svazku 8, str. 163-172, cit. Sbírky). Z uvedených nálezů zřetelně plyne, že podmínka státního občanství, obsažená v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, je považována Ústavním soudem za ústavně zcela konformní. Stejně tak Ústavní soud nemohl akceptovat tvrzení stěžovatelky o kontinuitě jejího státního občanství s poukazem na y, zejména proto, že standard ochrany základních práv a svobod, založený u, nepůsobí zpětně. Pokud jde o námitku porušení y, Ústavní soud uvádí, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe tato ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své zákonodárné činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má.

Ve zbývající části, jak již bylo uvedeno, je ústavní stížnost vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, což ovšem samo o sobě nečiní z věci otázku ústavněprávního charakteru. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. Ústavní soud dal opakovaně ve své judikatuře najevo, že není obecným soudům nadřízen ani není vrcholem jejich soustavy. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. březen 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu