Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 459/02

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupené Mgr. J. Š., advokátkou, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2002, sp. zn. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2001, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 8. srpna 2002 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. května 1998, č. 445 620 019, jímž Česká správa sociálního zabezpečení stěžovatelce přiznala částečný invalidní důchod.

V samotné ústavní stížnosti uvedla stěžovatelka, že dne 3. července 2002 podala proti rozsudku odvolacího soudu vedle ústavní stížnosti i dovolání, s tím, že jeho přípustnost je závislá na názoru Nejvyššího soudu ČR, a není tedy najisto postaveno, zda odvolání bylo posledním prostředkem k ochraně jejích práv ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona. S ohledem na uvedenou skutečnost vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání.

Dne 19. prosince 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti právní zástupkyní stěžovatelky, které spočívalo v doručení fotokopie odmítavého usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání ze dne 17. listopadu 2002, sp. zn. . Dne 20. ledna 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno další doplnění ústavní stížnosti, které spočívalo v doručení fotokopie opravného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2003, sp. zn. . Dne 24. ledna 2003 pak byl Nejvyšším soudem ČR postoupen Ústavnímu soudu i spis Městského soudu v Praze sp. zn. .

Dne 31. ledna 2003 byl zaslán právní zástupkyni stěžovatelky dotaz, zda hodlá provést v ústavní stížnosti nějaké změny, případně hodlá ponechat ústavní stížnost ve stavu, v jakém byla doručena, včetně dvou doplnění. Právní zástupkyně stěžovatelky, dopisem ze dne 7. února 2003, doručeným dne 10. února 2003, Ústavnímu soudu oznámila, že nehodlá provádět žádné změny v ústavní stížnosti, připojila však fotokopii usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. listopadu 2002, sp. zn. , a zároveň fotokopii obálky, jako důkaz o převzetí rozhodnutí dovolacího soudu.

Po posouzení obsahu všech podání Ústavní soud především připomíná, že smysl a funkce ústavní stížnosti spočívá v nápravě zásahu orgánu veřejné moci, kterým bylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod, avšak k této nápravě nemůže dojít za situace, kdy by z řízení před Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (viz.

sp. zn.

, Sb. n. u. ÚS, č. 7, str. 331). Jakkoliv by tedy bylo možno odmítnout ústavní stížnost již s tohoto důvodu, posoudil Ústavní soud i meritorní rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, s těmito závěry:

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení s ohledem na skutečnost, že byla uznána částečně invalidní dle ustanovení , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a nikoliv dle odst. 2 téhož ustanovení. V důsledku toho by jí, dle ustanovení zákona o důchodovém pojištění, mohl být (v případě vyššího příjmu ze souběžné výdělečné činnosti) krácen vyplácený částečný invalidní důchod. Pokud by však byla shledána částečně invalidní pro značně ztížené obecné životní podmínky, tedy dle ustanovení zákona o důchodovém pojištění, k takovému krácení by nedocházelo.

Přiznání částečné invalidity a posouzení důvodu této invalidity v závislosti na zmíněných ustanoveních je dáno prováděcími předpisy k zákonu o důchodovém pojištění, zejména , kterou se provádí , ve znění pozdějších předpisů, v jejíž příloze 4. je stanoveno, kdy přísluší přiznání "značného ztížení obecných životních podmínek". Skutečnost, že v tomto výčtu není zahrnuto postižení stěžovatelky (což ve své ústavní stížnosti konstatuje i ona sama) není a nemůže být porušením jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v a 2 a v d (dále jen " "), ze strany soudů. Posouzení zdravotního stavu stěžovatelky, nezbytné pro posouzení charakteru podpory státu v rámci důchodového pojištění, je odborným posudkem, jehož provedení v rámci proběhlých řízení považuje Ústavní soud za dostatečné a přiměřené. Především však není věcí Ústavního soudu, aby do odborných medicínských úvah jakkoli zasahoval.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že k tvrzenému zásahu do jejích základních práv a svobod došlo tím, že v její věci nebyly provedeny veškeré navržené důkazy, tedy další zdravotní vyšetření, a tudíž nemohl být správně zjištěn skutkový stav věci, Ústavní soud s takovým názorem nesouhlasí. S ohledem na charakter postižení stěžovatelky by ani případné provedení navržených odborných posudků zjevně nebylo způsobilé podřadit postižení stěžovatelky do taxativního výčtu uvedené přílohy , kterou se provádí , ve znění pozdějších předpisů. To, že by zmíněný výčet mohl být formulován šířeji, či velkoryseji (a tedy pro stěžovatelku příznivěji) si jistě lze představit, to však samo o sobě nemůže odůvodnit zásah Ústavního soudu.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 24. března 2003

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu