Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
43760.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 19/03
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. H., s. r. o., zastoupeného JUDr. P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2002, čj. 14 Co 668/2002 - 63,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 14 Co 668/2002 , kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 6. 2002 čj. 13 C 98/2002 - 47. Tímto rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 45 000,-- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 19. 2. 2001 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení před soudy došlo, podle stěžovatele, rovněž k porušení čl. 37 odst. 3 Listin y a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 Listin y a čl. 1 Přílohy č. 1 k Úmluvě, podle kterých má každý právo vlastnit majetek. Podle názoru stěžovatele smlouva č. 120/99, uzavřená dne 30. 6. 1999, jejímž předmětem byl prodej společnosti "T.", registrované justičním úřadem města Astana v republice Kazachstán, byla uzavřena podle kazašského práva. Na základě této smlouvy provedl příslušný orgán v Kazašské republice převod obchodního podílu v předmětné společnosti. Tuto skutečnost se stěžovatel snažil v průběhu řízení dokázat, soud prvního stupně však jeho důkazy nepřipustil a žalobci vyhověl. V odůvodnění rozsudku pouze uvedl, že předmětná smlouva je podle českého právního řádu neplatná. Žalobce má proto, ve vztahu ke stěžovateli, právo na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil a s námitkou stěžovatele, podle které se soud prvního stupně důsledně nezabýval otázkou, jakým právním řádem se předmětná smlouva řídí, se odvolací soud, podle stěžovatele, vypořádal velice stručně. Přitom nevzal v úvahu, že mezinárodním prvkem nemusí být pouze subjekt závazkového vztahu, ale za mezinárodní prvek může být považován i předmět takového vztahu, kterým byla, v daném případě, "společnost T.".
Podle stěžovatele soudy nezjistily dostatečným způsobem skutkový stav, neboť se nezabývaly otázkou, zda došlo či nedošlo ze strany příslušného orgánu v Kazachstánu k převedení obchodního podílu ve společnosti "T.". Stěžovatel rovněž nepovažuje za dostatečné odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, neboť neobsahují názor soudu na to, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, a jak tento zjištěný skutkový stav podle zákona posoudil. Soudy se dále, podle názoru stěžovatele, vůbec nezabývaly prováděním důkazů navržených stěžovatelem a při jednání odvolacího soudu nebyla stěžovateli dána možnost, aby se mohl k předmětné věci řádně vyjádřit.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za zcela nedůvodnou, neboť stěžovatelem napadenými rozhodnutími nebyla porušena jeho ústavně zaručená práva.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a má za to, že jeho postupem nebyla porušena základní práva stěžovatele podle Listin y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále též soudu prvního stupně) ze dne 27. 6. 2002, čj. 13 C 98/2002 - 47, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli (v uvedeném řízení žalovanému) byla uložena povinnost zaplatit žalobci 45 000,-- Kč s 10 % úrokem z prodlení a zaplatit mu náklady řízení. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že shledal nárok žalobce důvodným, neboť podle ustanovení § 37 odst. 2 ObčZ je předmětná smlouva č. 120/99 absolutně neplatná. Absolutní neplatnost smlouvy je dána tím, že jejím předmětem je, podle závěru soudu I. stupně, plnění nemožné, neboť společnost "T." byla nezpůsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, vzhledem k tomu, že podle § 588 ObčZ nebyla platně uzavřena kupní smlouva o jejím převodu. Z ustanovení předmětné smlouvy nelze ani dovodit, že by předmětem plnění stěžovatele byl podnik ve smyslu ustanovení § 476 obchodního zákoníku. Z toho vyplývá, že stěžovatel se zavázal plnit "nemožný předmět občanskoprávních vztahů". Podle § 451 odst. 1 a 2 ObčZ tak stěžovatel získal neoprávněný majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu. Vznikla mu tak povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 457 ObčZ. Vzhledem ke skutečnosti, že sjednané plnění stěžovatele je plněním nemožným, a to od samého počátku, je nerozhodná námitka stěžovatele, že podle předmětné smlouvy plněno bylo, tj. že došlo v republice Kazachstán k registraci společnosti "T." na žalobce. Z toho důvodu soud k této skutečnosti dokazování neprováděl a důkazní návrhy zamítl, neboť z hlediska žalobou uplatněného nároku nesměřovaly k prokázání rozhodné sporné skutečnosti, když právní vztah, jehož právním důvodem vzniku je předmětná neplatná smlouva, nelze považovat za synallagmatický, právě s ohledem na nemožné plnění na straně stěžovatele, vylučující vzájemnou restituční povinnost smluvních stran z neplatného právního úkonu.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též "odvolací soud") ze dne 14. 10. 2002 čj. 14 Co 668/2002 - 69, bylo zjištěno, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud především vyvrátil námitku stěžovatele, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou, jakým právním řádem se platnost smlouvy řídí. Podle soudu prvního stupně v předmětné věci byla uzavřena smlouva mezi dvěma českými právnickými osobami. Nejde tedy o věc s cizím prvkem, a není tudíž žádný důvod posuzovat platnost smlouvy podle jiného než českého práva. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 6. 1999, podle které žalobce plnil stěžovateli částku 45 000,-- Kč jako kupní cenu za převod společnosti "T.". Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil neplatnost kupní smlouvy z ustanovení § 37 odst. 2 ObčZ, neboť prodej společnosti, tedy právnické osoby, je nezpůsobilým předmětem prodeje. Podle závěru odvolacího soudu je kupní smlouva neplatná i podle § 37 odst. 1 ObčZ z důvodu neurčitě vymezeného předmětu prodeje, neboť žalobce se domníval, že jde o převod obchodního podílu a stěžovatel uváděl, že jde o převod podniku. Odvolací soud dále uvedl, že i pokud by bylo najisto postaveno, že předmětem kupní smlouvy byl převod obchodního podílu stěžovatele ve společnosti "T.", i v tom případě by předmětná smlouva byla neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 ObčZ, neboť žalobce v ní výslovně neprohlásil, že přistupuje ke společenské smlouvě, popř. stanovám, což je v rozporu s ustanovením § 115 odst. 3 ObchZ. Protože tedy žalobce plnil z neplatné kupní smlouvy, jednalo se o plnění z neplatného právního úkonu, které je podle § 451 odst. 1 ObčZ bezdůvodným obohacením, a to je stěžovatel povinen žalobci vydat.
Po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že soudy obou stupňů porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listin y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále měly porušit čl. 37 odst. 3 Listin y a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož jsou si všichni účastníci řízení rovni a čl. 11 Listin y a čl. 1 přílohy č. 1 k Úmluvě, podle nichž má každý právo vlastnit majetek.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení, nepřipuštění důkazů a vyvozených právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavo u ČR, Listino u i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústav y ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem , trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení § 132 OSŘ , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná z uvedených základních práv stěžovatele. Podle zjištění Ústavního soudu byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem. Rovné postavení stěžovatele před soudem bylo zajištěno, byla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana. Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu Karlovy vary, sp. zn. 13 C 98/2002 , jednání u soudů obou stupňů bylo ústní a veřejné, stěžovatel i jeho právní zástupce měli možnost se jednání před soudy obou stupňů zúčastnili a měli možnost náležitě se vyjádřit ke všem skutečnostem. Postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo tedy plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě jejichž volného hodnocení dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listin y ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani k porušení čl. 37 odst. 3 Listin y a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listin y a čl. 1 Přílohy k Úmluvě, stěžovatel neuvedl, jak konkrétně bylo toto jeho právo porušeno. Citovaný článek poskytuje ochranu pouze již konstituovanému vlastnickému právu. V daném případě k narušení vlastnického práva stěžovatelem nemohlo dojít, neboť vlastnické právo stěžovatele ke společnosti "T." zůstalo zachováno, soudy pouze stanovily, že předmětná kupní smlouva je neplatná, stěžovatel je nadále jejím vlastníkem a může s ní svobodně nakládat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez účastníků řízení usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu