Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 586/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu podvodu podle a 4 tr. zák., a trestného činu padělání a pozměňování veřejnéy podle a 2 písm. b) tr. zák. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a povinnost nahradit poškozené leasingové společnosti škodu ve výši 508 673,- Kč. Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že na základě padělaného občanského průkazu a padělaného potvrzení o výši příjmu uzavřel smlouvy na pronájem motorových vozidel a po jejich odebrání a zaplacení akontace a první splátky již další splátky neuhradil. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo vrchním soudem jako nedůvodné zamítnuto podle tr. řádu. Odvolací soud poukázal na to, že soud I. stupně učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají plnou oporu v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá stavu věci i zákonu. Odvolací soud na str. 9-15 svého usnesení rozebral námitky, které stěžovatel uplatnil proti odsuzujícímu rozsudku a zcela se ztotožnil se závěry soudu I. stupně.

Stěžovatel je však přesvědčen, že postupem soudů došlo k porušení , d jakož i , 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu shrnul své námitky uplatněné v jeho odvolání.

K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření jak účastníků, tak i vedlejších účastníků řízení. Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jelikož stěžovatel pouze opakuje odvolací námitky, s nimiž se soud vypořádal. Krajský soud v Brně zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se nevyjádřilo. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že se plně ztotožňuje s napadenými rozhodnutími, neboť bylo rozhodnuto dle podané obžaloby.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a procesního postupu obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví a nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Je třeba poznamenat, že argumentace použitá v ústavní stížnosti je v podstatě pouze opakováním námitek, které byly předmětem řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně. Uvedené námitky se týkají pouze hodnocení důkazů, a to výslechu několika svědků a znaleckého posudku ohledně ceny motorového vozidla M.

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, tento požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku .

Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zabýval se námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby.

Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a mají oporu v důkazech provedených náležitým způsobem při hlavním líčení a s postupem tohoto soudu při provedení důkazů a jejich vyhodnocení se ztotožnil, věnoval pozornost všem námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání, ztotožnil se s právní kvalifikací jednání stěžovatele zvolenou nalézacím soudem a sám znovu odůvodnil správnost skutkových zjištění stejně jako odůvodnil výrok o trestu.

Soud prvního stupně i soud odvolací jednaly v souladu s ústavními principy a dostály též požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, žádný další důkaz nepřicházel v úvahu a stěžovatel v tomto směru námitky ani nevznesl.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 11. března 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu