Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 67/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti ing. J. M., zastoupeného JUDr. M. T., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu z 15.11.2001 č.j. -72 a Městského soudu v Praze z 22.5.2000 č.j. -49 takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu z 15.11.2001 č.j. -72 a rozsudku Městského soudu v Praze z 22.5.2000 č.j. -49 vydaných v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle . K vývoji řízení před obecnými soudy uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 9 jeho žalobě vyhověl, avšak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Nejvyšší soud posléze dovolání také zamítl. Stěžovatel upozornil, že již v roce 1997 obdržel výpověď pro soustavné porušování pracovní kázně, avšak v soudním řízení bylo prokázáno, že se žádných porušení pracovní kázně nedopustil a byl postižen pouze pro vyjadřování svých odlišných názorů na transformaci podniku. Po pravomocném rozsudku hodlal stěžovatel pokračovat v práci, bylo mu ale sděleno, že je nadbytečný. Proto mu byla v roce 1998 dána výpověď z důvodu organizační změny spočívající ve zrušení skupiny, která měla být ustavována ad hoc, a ve které stěžovatel v době před výpovědí pracoval sám. V další části návrhu popsal stěžovatel průběh soudního sporu, především se zřetelem na svoje námitky ohledně krácení jeho zákonných práv účastníka řízení podle a tím i porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel zastává názor, že podle d (dále jen " ") i má právo kdykoliv před ukončením jednání soudu se vyjádřit ke všem provedeným důkazům, i k právní stránce věci a doplnit tak případně i závěrečné vyjádření svého právního zástupce. V návrhu na zahájení řízení také namítal, že dovolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože nepovažoval za potřebné provést jednání o dovolání za jeho účasti. Stěžovatel se zaměřil i na hmotněprávní podmínky platnosti výpovědi z pracovního poměru a kromě jiného uvedl, že promlčecí doba jednoho roku pro uplatnění výpovědi platí analogicky i pro výpověď podle , byť v něm není výslovně stanovena, protože je nutno vykládat v souladu s y tak, aby nebyla porušena rovnost občanů.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatuje, že podstatou stěžovatelových námitek je jeho nesouhlas s tím, jak odvolací soud a dovolací soud posoudily věc z hlediska aplikace příslušných ustanovení , a nabízí vlastní výklad použitých zákonných ustanovení a také vlastní názor na to, které důkazy měly být v řízení provedeny, jak měly být hodnoceny a jak měl být zjištěný skutkový stav podřazen pod jednotlivá ustanovení zákona. Stěžovateli jde v důsledku o to, že o jeho nárocích soudy nerozhodly podle jeho představ. Z hlediska práva na spravedlivý proces vznáší stěžovatel jen námitku k tomu, že mu nebylo umožněno před odvolacím soudem se vyjádřit a že dovolací soud rozhodl o jeho dovolání bez jednání. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že k možnosti stěžovatele vyjádřit svůj názor před odvolacím soudem se dovolací soud obšírně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku a na toto odůvodnění odkazuje. V dovolacím řízení nebylo žádného důvodu k tomu, aby jednání bylo nařízeno. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Městský soud v Praze, ač k tomu byl vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Technický a zkušební ústav stavební Praha, s.p., zaslal Ústavnímu soudu vyjádření k návrhu, ale současně v něm uvedl, že se vzdává svého postavení vedlejšího účastníka. Proto Ústavní soud k tomuto vyjádření nepřihlédl.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Posouzením obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím ústředním motivem je jednak polemika se závěry obecných soudů ohledně hodnocení podmínek neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, s určitou snahou o promítnutí do ústavněprávní úrovně, jednak argumentace směřující k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Pokud jde o první okruh otázek, Ústavní soud připomíná, že z ústavněprávního hlediska je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní zásady, na něž navazují komplexy norem příslušného právního odvětví. Zasažení základního práva a svobody vydává jen kvalifikované porušení některé z těchto norem, a to např. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní regulace) nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V posuzované věci Ústavní soud žádný takový zásah nezjistil, naopak, poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, v němž jsou přesvědčivě posouzeny stěžovatelovy námitky k procesnímu postupu soudu i k hodnocení skutkového stavu. Druhou skupinu tvoří přímé porušení základního práva nebo svobody, mezi něž patří i právo na spravedlivý proces. Obsah tohoto práva však nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stěžovatelova tvrzení o porušení tohoto práva tím, že dovolací soud nepovažoval za potřebné nařídit jednání o dovolání za jeho účasti, nejsou případná. Právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka s možností jeho vyjádření ke všem prováděným důkazům ( y) nutno vztahovat na celé řízení, nikoliv ho izolovat do jednotlivých fází řízení. Proto lze považovat ustanovení upravující projednání dovolání za souladné s citovaným ustanovením y.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12.března 2003

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu