Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 9/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti L. K., právně zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2001, č. j. , spojené s návrhem na zrušení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. , takto:

Ústavní stížnost i návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že tímto usnesením došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v d, a v Všeobecné deklarace lidských práv a y, neboť pro počítání lhůty k podání dovolání mělo být použito novely (z. č. ), a z těchto důvodů se proto domáhá zrušení napadeného usnesení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě, nikoli ve lhůtě jednoměsíční podle , platného před 1. 1. 2001. S odkazem na ust. části dvanácté hlavy I., bodu 17. z. č. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatel nepopírá, že rozsudek krajského soudu, proti němuž dovolání směřovalo, byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, avšak za protiústavní považuje předpis, nebo postup soudu, podle něhož by mělo být dovolání z hlediska lhůt posuzováno dle platného před 1. 1. 2001. Provedenou aplikací cit. ustanovení z.č. 30/2000Sb. dle jeho názoru nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, neboť pokud by taková aplikace byla správná, pak je v této části zmíněný právní předpis v rozporu s ústavním zákonem. Proto stěžovatel podává kromě ústavní stížnosti dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů rovněž návrh na zrušení části dvanácté hlavy I., bodu 17.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR. Ten uvedl, že stěžovatel nesprávně namítá, že v posuzovaném případě měl být aplikován ve znění novely provedené Dovolání pak bylo dle stěžovatele podáno včas, neboť dovolací lhůta je dvouměsíční. Dovolací soud věc správně projednal a rozhodl dle ve znění platném do 31. 12. 2000. Jinak soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a argumentace stěžovatele a s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v otázkách dovolání je nucen Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudek odvolacího soudu, totiž rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 22. 5. 2001, č. j. , proti němuž stěžovatel podal dovolání, byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 27. 6. 2001, kdy rovněž nabyl právní moci. Dovolání stěžovatele bylo však podáno k poštovní přepravě teprve dne 22. 8. 2001, tedy již po uplynutí lhůty uvedené v , v dříve platném znění. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele pro jeho opožděnost odmítl, vycházeje z názoru, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán v řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (rozsudek soudu I. stupně byl vydán dne 31. 3. 1999), takže vzhledem k části dvanácté, hlava I, bod 17 , novelizujícího , je třeba aplikovat ve znění účinném do 31. 12. 2000. Argumenty stěžovatele směřující proti tomuto závěru Nejvyššího soudu ČR však evidentně neobstojí, a to nejen vzhledem k zcela jasnému gramatickému znění bodu 17, zmiňujícímu se o rozhodnutí vydaném přede dnem nabytí účinnosti novely, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, ale i vzhledem k účelu a funkci tohoto bodu zařazeného do přechodných a závěrečných ustanovení a dotýkajícího se ryze procesní otázky.

V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto se celé dovolací řízení řídí původní právní úpravou, tedy , ve znění před novelizací provedenou (původní ustanovení se vztahují na dovolací řízení jako na celek, tedy na všechny v dovolacím řízení provedené úkony). Nová úprava dovolacího řízení totiž navazuje na novou úpravu odvolacího řízení, což vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů. Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a tak se v předmětné věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ČR správně, pokud posuzoval podmínky pro podání dovolání podle procesní úpravy platné před změnou provedenou

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnou.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu . Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu ( a 2 ) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (Sb.n.u. ÚS, C.H.Beck 1995, sv. 4, usn. č. 22).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. března 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu