Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 106/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti společnosti P. I., spol. s. r. o. zastoupené JUDr. J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, č. j. -48,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jejího základního práva podle d (dále " ").

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy a návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí žalovaného. Ústavní soud proto přezkoumal řízení, které rozhodnutí obecného soudu předcházelo.

Na žádost stěžovatelky vydal Magistrát hlavního města Prahy souhlas s trvalým odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu (ZPF) ve smyslu o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále " ") (rozhodnutí ze dne 22. 1. 1999, č. j. OŽP/20562/VIII/2143/98). Souhlas byl vydán za předpokladu splnění řady podmínek, mezi něž patřila i úhrada finančního odvodu, jehož výše byla stanovena pouze přibližně s tím, že skutečná výše bude stěžovatelce stanovena rozhodnutím (podle zákona o ochraně ZPF) poté, co stavební povolení nabude právní moci.

Magistrát hlavního města Prahy poté rozhodl o umístění dočasné stavby stěžovatelky (rozhodnutí ze dne 26. 3. 1999, č. j. 121217/99/OUR/S/Me).

Obvodní úřad městské části Praha 8 nato vydal stavební povolení k předmětné stavbě (rozhodnutí ze dne 2. 12. 2000, č. j. 14806/99-3052/Ba, dle rozsudku Městského soudu v Praze dne 2. 2. 2000).

Poté, co stěžovatelka oznámila skutečnou výměru odnímané půdy (1. 2. 2001), Odbor životního prostředí úřadu městské části Praha 8 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit finanční odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF v souvislosti s plánovanou výstavbou (rozhodnutí ze dne 12. 3. 2001, č. j. OŽP/2001/0234). Stěžovatelka uvádí, že výše odvodu byla stanovena v rozporu s platnými právními předpisy a v rozporu se skutečnostmi existujícími v době vydání rozhodnutí. Tento rozpor měl spočívat v tom, že rozhodnutí o uložení finančního odvodu vycházelo z podmínek existujících v době vydání souhlasu s odnětím půdy ze ZPF, zatímco od vydání tohoto souhlasu byl schválen , kterým byl změněn , a byla rovněž schválena změna územního plánu hl. m. Prahy, kde dotčené pozemky byly nově určeny k zástavbě, čímž došlo ke změně výše odvodu za předmětné odnětí.

Magistrát hlavního města Prahy ("Magistrát") jako odvolací orgán zamítl odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí a toto potvrdil (rozhodnutí ze dne 23. 5. 2001, č. j. MHMP/47071/VII/R-407/01/Pf). Magistrát vyšel z názoru, že podmínky vydaného souhlasu s odnětím zemědělské půdy ze ZPF se staly závaznou součástí územního rozhodnutí (rozhodnutí o umístění stavby). Stěžovatelka namítá, že kdyby tak tomu mělo skutečně být, muselo by tak být výslovně stanoveno ve výrokové části územního rozhodnutí. Územní rozhodnutí však o tom, že nabytím právní moci se jeho závaznou součástí stávají i podmínky vydaného souhlasu s odnětím ze ZPF, výslovně nehovoří.

Proto se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy žalobou u Městského soudu v Praze, který napadeným rozhodnutím (ze dne 30. 10. 2002, č. j. -48) její žalobu zamítl.

Dle stěžovatelky mělo být rozhodováno o výši odvodu podle právního stavu platného v době vydání stavebního povolení, nikoli rozhodnutí o umístění stavby. Tím, že o výši odvodu správní orgán rozhodoval podle stavu platného v době vydání rozhodnutí o umístění stavby, připustil dle stěžovatelky zpětnou účinnost zákona v rozporu se zásadami právního státu. Proto se stěžovatelka dovolává , , y a y.

Jak Ústavní soud již mnohokrát opakoval, není součástí obecné soustavy soudů, nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle y ČR. V této souvislosti Ústavní soud zkoumal, zda došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Stěžovatelka považuje za vadu napadeného rozhodnutí, že do výrokové části územního rozhodnutí nebyly zahrnuty podmínky souhlasu s odnětím zemědělské půdy, a odtud dovozuje nezákonnost rozhodnutí správních orgánů, když tyto předmětný souhlas za součást územního rozhodnutí považovaly. Ze zákona o ochraně ZPF nicméně výslovně vyplývá, že souhlas s odnětím půdy ze ZPF je závaznou součástí rozhodnutí, které ve věci má být vydáno podle zvláštních předpisů, a žadatel je povinen plnit podmínky v něm stanovené (§ 10 odst. 1 zákona o ochraně ZPF). Souhlas s odnětím půdy ze ZPF je součástí rozhodnutí ze zákona, a není tedy nutné - jak nesprávně uvádí stěžovatelka - aby tak bylo výslovně stanoveno ve výrokové části takového rozhodnutí. Ve věci stěžovatelky je takovým rozhodnutím územní rozhodnutí, od jehož právní moci byla stěžovatelka povinna plnit podmínky stanovené v souhlasu s odnětím půdy ze ZPF. V tomto ohledu tedy nedošlo k žádnému protiústavnímu zásahu do stěžovatelčiných práv.

Ústavnímu soudu proto poté, co přezkoumal obsah napadeného rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti, nezbývá než konstatovat, že k zásahu do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává, napadeným rozhodnutím nedošlo, a proto byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut ( ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu