Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 29/03

IV. ÚS 29/03

Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Pozemkového fondu ČR, zastoupeného prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, čj. -20,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele o odepření informace podle , o svobodném přístupu k informacím, ( ), a věc vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. Stěžovatel tvrdí, že právní názor, o který obecný soud opřel svoje rozhodnutí, tedy, že stěžovatel je veřejnou institucí, která hospodaří s veřejnými prostředky, nemá oporu v zákoně. Obecný soud uvedl, že stěžovatel je státní fond a tudíž jeho prostředky jsou "veřejné prostředky", s odvoláním na definici tohoto pojmu, jak je provedena , o veřejné podpoře. Postavení stěžovatele je však určeno , o Pozemkovém fondu České republiky, který konstituuje stěžovatele jako právnickou osobu zapisovanou do obchodního rejstříku, podle ustanovení tohoto zákona příjmy stěžovatele netvoří součást státního rozpočtu ČR a podle odst. 3 téhož ustanovení stěžovatel hradí náklady spojené se svou činností ze svých příjmů. Ustanovení zákona o veřejné podpoře definuje veřejné prostředky mimo jiné jako prostředky státních fondů, stěžovatel však na rozdíl od Fondu národního majetku v tomto ustanovení jmenovitě uvedena není, z čehož usuzuje na zřejmý úmysl zákonodárce. Stěžovatel dále uvedl, že není státním fondem ani ve smyslu ustanovení , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, a podotkl, že otázku, zda je či není státním fondem řešilo Ministerstvo financí, které mu poskytlo své sdělení ze dne 18. 10. 1996, čj. 151/61628/1996, jež přikládá k ústavní stížnosti. Ze všech výše uvedených důvodů má tedy za to, že napadeným rozsudkem obecného soudu došlo k porušení jeho základního práva, když je v rozporu s a d nucen činit, co mu zákon neukládá, a jsou mu ukládány povinnosti bez zákonného základu a mimo jeho meze.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že žalobkyně, ing. J. D., žádala po stěžovateli informaci související s odstraněním hospodářské budovy, dříve postavené na pozemku p.č. 259 v k. ú. Skalná, okres Cheb, konkrétně informaci o tom, jak znělo zadání výběrového řízení, jak a kdy bylo výběrové řízení zveřejněno, které firmy se přihlásily do výběrového řízení a jaké podaly nabídky, s jakou firmou a na jakou částku byla uzavřena smlouva o dílo a jaké jsou další podmínky této smlouvy. Územní pracoviště stěžovatele v Chebu sdělilo žalobkyni dopisem, že jí požadované informace nemůže poskytnout. Žalobkyně měla za to, že nastoupila fikce vydání rozhodnutí o odepření informace ve smyslu ustanovení § 15 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím a podala proti němu odvolání. Stěžovatel opětovně odmítl požadované informace poskytnout s odůvodněním, že není povinným orgánem ve smyslu ustanovení § 2 citovaného zákona. K žalobě žalobkyně rozhodl obecný soud napadeným rozsudkem, ve kterém vyložil, že považuje stěžovatele za povinný subjekt ve smyslu ustanovení § 2 odst. l zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť veřejnou institucí je subjekt, jehož založení a režim se odvozuje z veřejného práva. Veřejná správa přitom neznamená jenom autoritativní rozhodování o právech či povinnostech, ale i správu (obhospodařování) veřejných statků. Veřejnými prostředky se pak míní reálné napojení veřejných prostředků na veřejné rozpočty, kam s odkazem na definici veřejných rozpočtu v ustanovení § 3 písm. d) zákona o veřejné podpoře nebo v Opatření o rozpočtové skladbě č. 111/270, náleží i prostředky státních fondů, tedy i stěžovatelky. Obecný soud tedy vyšel z fikce, že povinný subjekt vydal rozhodnutí, kterým odepřel informace (§ 15 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím), a proto rozhodl o zrušení takového rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížností stěžovatel vytýká obecnému soudu, že v důsledku nesprávné interpretace pojmu "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" je považován za subjekt povinný poskytovat informace vztahující se k jeho činnosti. Ústavní soud se otázkou ústavně konformní interpretace tohoto pojmu zabýval již dříve, když v nálezu ze dne 27. 2. 2003,

sp. zn.

, vyložil, že kromě státních orgánů a orgánů územní samosprávy zákon o svobodném přístupu k informacím řadí mezi povinné subjekty i třetí skupinu subjektů, totiž ty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, kteroužto lze označit jako veřejnoprávní korporace ("veřejnoprávní korporaci musí být svěřena mocenská pravomoc činit vrchnostenské úkony" - D. Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část. Praha 1994, s. 185). Ústavní soud pak dále uvedl, že definiční znaky pojmu veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky lze pak vymezit a contrario k pojmům státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace a že z množiny veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností (viz obdobně stanoviska doktrinární: J. Matějka, Korporace veřejnoprávní. In: Slovník veřejného práva československého. Red. E. Hácha, J. Hoetzel, F. Weyr, K. Laštovka, Sv. II., Brno 1932, s. 370 a násl.; J. Hoetzel, Československé správní právo. Část všeobecná. 2. vyd., Praha 1937, s. 73 a násl.; D. Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část. Praha 1994, s. 186 a násl.). Všechny tyto znaky naplňují i ty subjekty, jejichž zahrnutí do rámce povinných subjektů představovalo záměr zákonodárce, jenž novelou zákona o svobodném přístupu k informacím provedenou zakotvil v postavení povinného subjektu rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Jednalo se o Českou televizi a Český rozhlas, přičemž dle o České televizi, a zákona č. 484/191 Sb., o Českém rozhlasu, jsou tyto právnickými osobami, hospodařícími s vlastním majetkem, svoji činností sledují zákonem vymezené veřejné účely, jejich orgány jsou kreovány státem a nad jejich působením vykonává stát dohled.

Z výkladových pravidel výše naznačených vycházel Ústavní soud i v projednávané věci. Konstatoval, že stěžovatel naplňuje shora uvedené definiční znaky, neboť byl zřízen zákonem ( , o Pozemkovém fondu České republiky), jeho orgány jsou kreovány státem ( , , citovaného zákona), plní převážně veřejné účely stanovené zákonem ( citovaného zákona, , , ), a stát zákonem zakotvenými prostředky vykonává dohled nad jeho činností. ( , , , zákona o Pozemkovém fondu).

K nesouhlasu stěžovatele s výkladem pojmu veřejné prostředky, tak jak jej provedl obecný soud, Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení § 3 písm. b) zákona o veřejné podpoře se za veřejné prostředky považují i prostředky právnických osob vlastněných státem plně nebo v míře, která mu v nich umožňuje vykonávat přímou nebo nepřímou kontrolu, což koresponduje s vymezením pojmu veřejných prostředků podle legální definice obsažené v ustanovení , o finanční kontrole, kde veřejné prostředky zahrnují "veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)", přičemž jinou právnickou osobou dle uvedeného zákona je "právnická osoba zřízená k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem". Ústavní soud k významu pojmu veřejné správy v souvislosti s působností stěžovatele připomíná, že její uplatňování se uskutečňuje jak vrchnostenskými tak i nevrchnostenskými metodami. Prostředky stěžovatele, byť nejsou přímou součástí státního rozpočtu, jsou s výjimkou zákonem povolené aktivity v oblasti cenných papírů, pod kontrolou státu. Rovněž při uzavírání úplatných smluv, jejímž předmětem jsou dodávky, provedení prací nebo poskytování služeb překračující limit stanovený o zadávání veřejných zakázek, stát kontroluje vynakládání prostředků stěžovatele, neboť stěžovatel je podle ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek považován za zadavatele veřejné zakázky, a to bez dalšího, čímž je postaven na roveň státních orgánů, samosprávných orgánů a jiných právnických osob zřízených zákonem, hospodařících s prostředky státního rozpočtu (na rozdíl od "obyčejných" právnických osob, které k úhradě veřejné zakázky použijí prostředky veřejných rozpočtů - tohoto zákona).

Z pohledu shora vyložených přístupů k akceptaci různých interpretačních alternativ aplikované normy má Ústavní soud za to, že právní závěr obecného soudu, že stěžovatel je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, byl učiněn ústavně konformním způsobem, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. března 2003

JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.

předseda senátu