Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 641/01

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. C., procesní nástupkyně původního stěžovatele K. N., zastoupené JUDr. F. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2001, se stěžovatel K. N. domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 10. 2000, zn. PÚ - 376/R - 408.2/92 - Pa, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovateli se nevydává do vlastnictví podíl 1/2 původních pozemků parc. č. 404/10, parc. č. 450, parc. č. 275 a 332 a parc. č. 333 a 334 v katastrálním území H., obec O.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že označeným rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon č. 229/91 Sb. Dále došlo k porušení jeho práva podle a podpůrně podle - 38 d (dále též "Listina"). Porušení vidí stěžovatel především v tom, že jak rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, tak i rozsudek Krajského soudu v Plzni se nevypořádaly s jeho tvrzením o stavu pozemku před podepsáním kupní smlouvy ze dne 1. 2. 1973. Z toho lze podle stěžovatele dovodit, že stát se pozemku zmocnil svévolně a nakládal s ním bez právního titulu. Za podstatné pochybení obou rozhodnutí stěžovatel považuje jejich výklad pojmu uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní úřad i krajský soud ve svých rozhodnutích uznaly, že se jednalo o uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, avšak zpochybnily, že by se tak stalo v tísni. Stěžovatel k tomu navrhl všechny důkazy, které mu byly známy a považuje za zavádějící výklad krajského soudu, spočívající v tom, že zákonný předpoklad tísně nebyl v zákoně o půdě konkretizován. Stěžovatel zdůraznil, že podle jeho názoru je pojem "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek" jednotný, a proto nelze rozdělit důkazní povinnost a požadovat zvlášť prokázání tísně. Výraz "za nápadně nevýhodných podmínek" již v sobě obsahuje pojem tísně. Stěžovatelem uplatněné nároky se opírají o y, podle něhož vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých, nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.

V průběhu řízení před Ústavním soudem, dne 23. června 2002, stěžovatel K. N. zemřel. Ze zprávy Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 2. 2003 vyplývá, že zůstavitel K. N. závětí ze dne 9. 1. 1994 ustanovil dědičkou nároků u Okresního úřadu Karviná, okresního pozemkového úřadu, svou dceru M. C. Ta se tedy stala, ve smyslu , který platí přiměřeně i pro řízení před Ústavním soudem podle o Ústavním soudu, procesní nástupkyní po zesnulém stěžovateli K. N. Ve svém sdělení ze dne 13. 3. 2003 M. C. (dále též "stěžovatelka") sdělila, že na ústavní stížnosti trvá a předložila plnou moc advokáta JUDr. F. K.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Plzni (dále též "obecný soud") ve svém vyjádření uvedl, že nedošlo k tvrzenému porušení y, neboť tato ústavně právní ochrana je poskytována pouze již existujícímu vlastnickému právu. V předmětné věci stěžovatel nebyl vlastníkem (spoluvlastníkem) popsané ideální poloviny nemovitostí a toto postavení měl získat až rozhodnutím okresního úřadu. Obecný soud rovněž vyjádřil nesouhlas s námitkou stěžovatele, týkající se porušení a y. Stěžovatel výslovně souhlasil s vyřízením opravného prostředku bez nařízení soudního jednání, o opravném prostředku bylo rozhodnuto podle reálných možností soudu do 10 měsíců od jeho doručení, stěžovatel nežádal poskytnutí konkrétní právní pomoci a ani rovnost účastníků soudního řízení nebyla porušena. Obecný soud považuje za neopodstatněnou i námitku stěžovatele ohledně porušení y. V řízení o opravném prostředku stěžovatele proti správnímu rozhodnutí posuzoval soud pouze zákonnost správního řízení a rozhodnutí podle příslušných ustanovení , sám nebyl oprávněn vymezovat hranice pojmu tísně nebo ho za správní orgán přehodnocovat. V opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatel neúplnost skutkových zjištění nenamítal. Obecný soud dospěl k závěru, že správní orgán si správně vymezil právní pojem tísně, provedl dokazování podle a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy v tísni. Skutkový závěr měl oporu v řádně provedených důkazech a právní závěr vycházel z uvedeného skutkového stavu věci. Obecný soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu bylo zákonné, a byl tedy povinen ho potvrdit.

Ze spisu Okresního úřadu v Karviné zn. PÚ - 376/R - 408.2/92 - Pa Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, bylo určeno, že K. N., I. P., A. Š. a R. J. se nevydává do vlastnictví jedna polovina pozemků v katastrálním území H., obec O., v rozhodnutí blíže specifikovaných. V odůvodnění okresní úřad uvedl, že pro kladné vyřízení restitučního nároku musí být splněny podmínky ustanovení , a (dále též "zákon"). Stěžovatel byl oprávněnou osobou podle ustanovení zákona, bylo však třeba přezkoumat splnění podmínky podle zákona, tj. zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní úřad dospěl k závěru, že byla splněna podmínka uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, protože za pozemky dostali jen 5,-- Kč za 1 m2 místo 8,-- Kč. Nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by původní vlastníci pozemků byli při uzavírání kupní smlouvy v tísni.

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. , bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí okresního úřadu bylo potvrzeno. Soud uzavřel, že v předmětné věci přicházel v úvahu restituční důvod podle ustanovení , tj. převod na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. K prokázání tohoto důvodu musely být splněny u původních vlastníků nemovitostí oba zákonné rovnocenné předpoklady, tj. jak tíseň, tak i nápadně nevýhodné podmínky. Správní orgán si opatřil podklady pro rozhodnutí postupem podle a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry. Podle nich sama existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy neprokazuje současně i tíseň, protože ta se musí rovněž prokázat. Soud se ztotožnil se závěry správního orgánu, podle kterých stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tísně, a správní orgán žádné takové důkazy nenalezl. Nebylo tedy prokázáno, že by původní vlastníci uzavírali kupní smlouvu pod konkrétním nátlakem státu. To znamená, že nebyl prokázán restituční důvod podle a jiný restituční důvod nepřicházel v předmětné věci v úvahu.

Ústavní soud není součástí obecných soudů, není ani další instancí v systému všeobecného soudnictví, a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti byl jeho nesouhlas s interpretací ustanovení v rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, a v rozsudku Krajského soudu v Plzni a polemika s právním názorem tohoto soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval v podstatě námitkami použitými již v předcházejících řízeních. Těmito námitkami se obecný soud již zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádal. Jím učiněný právní závěr není v extrémním nesouladu ani s provedenými důkazy ani se skutkovými zjištěními. Pokud obecný soud rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, potvrdil a opřel se o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, pak takovýto postup soudu ještě není a nemůže být zásahem do ústavních práv stěžovatele.

Stěžovatel rovněž tvrdil, že došlo porušení článků 36 až 38y, upravujících právo na soudní a jinou právní ochranu. Neuvedl ovšem, v čem konkrétně spatřuje porušení práv, jimž tato ustanovení poskytují ochranu. Ústavní soud v postupu správního orgánu ani krajského soudu neshledal žádná pochybení, v nichž by bylo možno spatřovat porušení práv na soudní a jinou právní ochranu, která jsou v citovaných článcíchy chráněna. Stěžovateli byla zaručena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a této možnosti také plně využil.

Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v restitučním řízení uplatnil nárok na vydání nemovitého majetku, který nemohl být uspokojen, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Blíže neodůvodněný odkaz stěžovatele na článek 11d nemůže obstát. Jak Ústavní soud již několikrát judikoval (srov. např. nález

sp. zn.

), článek 11d chrání výslovně vlastnické právo již existující, tedy konstituované, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Mezi takové nároky patří právě nároky restituční.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou naplněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu