Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 187/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. J.H., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2002, čj. -31, za účasti Krajského soudu v Ostravě,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou a zevrubně odůvodněnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na informace zakotveného v d (dále jen " ").

Dotčení na označeném základním právu je dle jeho přesvědčení důsledkem nesprávného výkladu ust. , 2 , o svobodném přístupu k informacím, ve znění , a (dále jen " ") ze strany Krajského soudu v Ostravě. K samotnému skutkovému základu jeho případu uvedl, že ke dni 1. 4. 2001 je datována žádost o poskytnutí informace, kterou adresoval S. Střednímu odbornému učilišti L., a jíž se domáhal ve smyslu citovaných ustanovení zodpovězení dvou otázek, a to (1.) "jakým způsobem byla ze strany S. SOU, zast. jeho ředitelkou, vyřešena škoda zaviněná bývalým ředitelem Mgr. Č. v záležitosti s protiprávním propuštěním pana A. V. z učiliště v závěru roku 1998", a dále pak otázky (2.) "jakou finanční částku vynaložilo S. SOU L. na právní pomoc ve výše uvedené soudní při a v uzavřené soudní při s panem Ing. P. N. ve věci údajné škody v r. 1999 a 2000". Uvedený subjekt dne 19. 4. 2001 "rozhodnutím" (zn. Ly/910) poskytnutí požadovaných informací odmítl s poukazem na citovaná zákonná ustanovení. Proto stěžovatel podal odvolání ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje, odboru školství, mládeže a tělovýchovy ( ), jež bylo rozhodnutím zn. OŠMT/01/710 ze dne 24. 5. 2001 zamítnuto (rozhodnutím téhož orgánu ze dne 6. 6. 2001, zn. OŠMT/01/830, byla následně opravena chyba v psaní v něm učiněná).

Jak vyplynulo posléze i z vyžádaného spisu sp. zn. vedeného u Krajského soudu v Ostravě, stěžovatel se v reakci na uvedené žalobou adresovanou tomuto soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, takto vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem (Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru školství, mládeže a tělovýchovy; rozhodnutí ze dne 24. 5. 2001, zn. OŠMT/01/710).

Krajský soud po provedeném řízení žalobu stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem zamítl ( , v tehdy platném znění), neboť na rozdíl od stěžovatele a jím předestřených argumentů dospěl k závěru, že výše jmenované střední odborné učiliště nelze podřadit mezi subjekty uvedené v ust. , jakož ani

V případě odstavce 1 z toho důvodu, že jej nelze považovat za "veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky", když na základě absence definování tohoto pojmu jak v soudní judikatuře, tak i v oblasti doktrinární, provedl vymezení definičních znaků tímto pojmem označeného povinného subjektu jako "právnické osoby, která má právní subjektivitu, je na státu nezávislá, vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se, hospodaří s vlastním majetkem, její finanční zdroje tvoří příjem z vlastní podnikatelské činnosti a poplatky vybírané podle zvláštního předpisu a poskytuje služby veřejnosti". Při zvažování vymezení těchto definičních znaků přihlédl k tomu, že takto (obecně) určený povinný subjekt byl do včleněn , kterým se měnil o České televizi a některé další zákony. Proto také přihlédl k důvodové zprávě k , která mj. definovala pojem veřejné služby v oblasti televizního a rozhlasového vysílání. Své vývody poté uzavřel konstatováním, že střední odborné učiliště, jakož i další obdobná školská zařízení, nejsou subjekty takto vymezené veřejné služby v oblasti školství. Jejich postavení vůči státu má odlišný charakter a dále mají částečně, popř. zcela, vazbu na státní rozpočet, tudíž nemohou být považovány za veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky ve smyslu ust.

Podle přesvědčení soudu nelze nikterak dovodit, že by novelizací citovaného zákona provedenou zákonodárce měl v úmyslu měnit právní postavení státních středních a základních škol, pokud jde o poskytování informací, když tyto jsou nesporně povinnými subjekty podle , tj. pouze v rozsahu svěřené pravomoci rozhodovat o právních poměrech soukromých osob. Povinným subjektem ve smyslu tohoto ustanovení nicméně žalovaného taktéž neshledal, neboť stěžovatelem požadované informace, jak uvedl, do rámce s poukazem na ust. , ve znění pozdějších předpisů, nespadají.

Stěžovatel v ústavní stížnosti ve shodě se svou argumentací předestřenou již v řízení před obecným soudem uvádí, že okruh požadovaných informací se dotýká agendy využívání finančních prostředků svěřených S. SOU, když se jedná nepochybně o střední školu nikoliv soukromého, ale jako příspěvkové organizace veřejného charakteru a jde tedy jednoznačně o veřejnou instituci. Pokud se totiž jedná o prostředky přidělené škole z veřejných rozpočtů, nelze než konstatovat, že jejich užití musí být předmětem kontroly ze strany veřejnosti. Nadto požadované informace nelze podřadit z hlediska jejich obsahu pod žádný ze zákonem stanovených důvodů omezení jejich poskytnutí, neboť se nejedná ani o utajované skutečnosti či obchodní tajemství, důvěrné informace o majetkových poměrech a ani o žádný z případů definovaných v ust.

Stěžovatel je toho názoru, že (údajný) kazuistický závěr soudu, dle něhož doplnil ustanovení citovaného zákona formou rozšíření okruhu povinných subjektů pouze s úmyslem pod tento okruh zařadit Českou televizi a Český rozhlas, nemůže obstát. V takovém případě by zákonodárce zajisté doplnil formou novelizace dotčené ustanovení tak, aby z definice vyplynulo jasně, určitě a srozumitelně, že okruh povinných subjektů se rozšířil právě jen o tyto dva konkrétní subjekty. Brojí tak rovněž proti závěru soudu o tom, že veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky je právnická osoba, která je na státu nezávislá. Stejně tak za věcně nesprávný považuje definiční znak, dle něhož "její finanční zdroje tvoří příjem z vlastní podnikatelské činnosti a poplatky vybírané podle zvláštního předpisu". Domnívá se, že tyto zdroje vytvářejí příjmovou stránku rozpočtu dané veřejné instituce, netvoří však její jediný a výlučný příjem. S ohledem na tato konstatování nesouhlasí s názorem soudu, že střední odborné učiliště nemůže být považováno za veřejnou instituci z toho důvodu, že má částečně, popř. zcela vazbu na státní rozpočet. Pokud by tomu tak bylo, ztratila by definice veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky jakýkoliv právně logický smysl, protože by se pod tento termín řadily, dle názoru stěžovatele, pouze Česká televize a Český rozhlas.

Konečně nesouhlasí ani s tvrzením o nemožnosti aplikace ust. na daný případ, neboť ust. je zejména stanoveno, že "ředitel odpovídá za plnění učebních plánů a učebních osnov, za odbornou a pedagogickou úroveň výchovně vzdělávací práce školy a dále za efektivní využívání svěřených hospodářských prostředků". Právě do oblasti využívání svěřených hospodářských prostředků totiž žádost stěžovatele o informace směřovala.

S ohledem na uvedené se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení y ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.

Předsedkyně senátu 22 Ca Krajského soudu v Ostravě podala k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž odkázala v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí, když současně dodala, že jsou v něm obsaženy všechny argumenty, které účastníka řízení k vyslovenému závěru vedly. Jelikož nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, navrhuje, aby byla Ústavním soudem odmítnuta.

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, posouzení stěžovatelových tvrzení a po pečlivém zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná a za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je plně v pravomoci soudů obecných.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné. V povaze tohoto přezkumu, tj. v relevanci dotčení toliko některé z ústavních kautel, které teprve může založit ingerenci Ústavního soudu, tkví rovněž základní podstata odlišující ústavní soudnictví od soudnictví obecného, čímž je dáno i rozdělení (rozhraničení) pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem v rovině, která mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ, tj. ve smyslu své dnes již ustálené judikatury zvažoval nikoliv to, zda napadený výklad ust. , 2 je podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž toliko zda není interpretací (natolik) extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z kautel zakotvených v hlavě páté y a tak i v konečném důsledku zasahující do práva na informace dle y.

Rámcově a obecně vymezené právo na informace dle y je blíže konkretizováno a rozvedeno speciálními zákony (např. , o právu na informace o životním prostředí; , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ad.). Není-li těchto zákonů speciálních, uplatní se obecná úprava zakotvená v , jíž se dovolává stěžovatel.

Sluší se v naznačeném kontextu na tomto místě rovněž poukázat na to, že z hlediska ústavněprávního je povinnost poskytovat informace, nadto toliko přiměřeným způsobem o své činnosti, uložena pouze státním orgánům a orgánům územní samosprávy, a to za podmínek stanovených zákonem, jímž je in concreto mj. právě Této povinnosti potom přirozeně v příslušném rozsahu též odpovídá právo oprávněných subjektů domáhat se sdělení požadované informace.

Nicméně na základě čl. V , kterým se mění , o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, byla do ust. vložena slova "a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Toto ustanovení tedy po zmíněné novele zní: "Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky.".

Obecný soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, sice při svém rozhodování přihlédl ke zmíněné důvodové zprávě , současně ovšem, což je pro posuzovanou věc rozhodné, nedospěl - jak tvrdí stěžovatel - k závěru, že pod rozsah pojmu "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" patří pouze Česká televize a Český rozhlas (k tomuto srov. nález ve věci ze dne 16. 1. 2003). Rozsah tohoto pojmu vymezil interpretací definičních znaků, v důsledku jejichž naplnění lze podle jeho názoru ten který subjekt podřadit pod pojem "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Nedefinoval novelou vymezený povinný subjekt konkrétním výčtem prvků, nýbrž co do počtu subsumovatelných subjektů jako neuzavřenou kategorii určenou definičními znaky, tj. vymezil povinný subjekt na základě generických znaků, aniž by byl tento určen individuálně bez zaměnitelnosti se subjekty jinými, jež taktéž odpovídají svými druhovými znaky subsumpčním kritériím. Při hledání odpovědi na jejich vlastní obsah potom vzal v úvahu i stanovisko zákonodárce obsažené v důvodové zprávě k návrhu osnovy a v této souvislosti poté v rámci svého nezávislého soudního rozhodování definoval znaky "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky" pro účely

Řečeno jinými slovy, obecný soud tak vyjádřil definiční znaky "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky", při absenci vymezení tohoto pojmu doktrínou či soudní judikaturou, v podstatě kopírujíc atributy subjektů popsaných v důvodové zprávě k a dotčené ustanovení tak vyložil, v rámci vědomí možnosti více v úvahu přicházejících interpretačních alternativ, restriktivním způsobem.

Z výše nastíněného rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a soudů obecných zřejmě plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší takto přijaté právní závěry přehodnocovat, a to i kdyby se s nimi v zásadě neztotožňoval, neboť interpretace Krajského soudu v Ostravě v daném případě učiněná není, vzhledem k uvedenému, v extrémním nesouladu s obsahem standardních a podpůrných výkladových metod v jejich vzájemné spojitosti a nevybočuje tak z postulátů zakotvených v hlavě páté y ve smyslu svévolné aplikace práva.

Podle jsou povinnými subjekty poskytovat informace "subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti". Namítá-li stěžovatel nezohlednění ust. , dle něhož mj. "ředitel odpovídá za efektivní využívání svěřených hospodářských prostředků", když do oblasti využívání svěřených hospodářských prostředků směřovala jeho žádost, nebylo lze mu ani v tomto směru přisvědčit, neboť je nesporné, že se v daném případě použití finančních prostředků nejedná o "rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy".

S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Ostravě postupoval v projednávané věci v rámci jemu svěřené pravomoci a tedy způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na informace dle y nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu