Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 357/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., zastoupeného JUDr. S. F., advokátem, proti postupu Policejního prezidia ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu ze dne 25. 4. 2002, ve věci vedené pod ČTS: PPR-7/FKOS-10-2002, kterým byly ukončeny výslechy znalců, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení , , a d domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Policejního prezidia ČR, Úřadu finanční kriminality a ochrany státu ze dne 25. 4. 2002, a aby tomuto orgánu "uložil pokračovat ve výslechu znalců".

V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje vývoj, týkající se vyšetřování jeho trestní věci, které označuje mj. za "zmatečné a zmanipulované". Následně brojí zejména proti znaleckému posudku "Institutu pro oceňování majetku Vysoké školy ekonomické", který kromě již výše uvedených pejorativních označení (zmatečný, resp. zmanipulovaný) hodnotí jako "odborně zcela neuchopitelný a lživý". Podstatou ústavní stížnosti však je nesouhlas stěžovatele s údajně nedůvodným ukončením výslechu znalců (zastupujících zmíněný Institut pro oceňování majetku VŠE) podle ustanovení § 108 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel je toho názoru, že "je nutno zdokumentovat všechna odborná pochybení, neznalosti, nepravdy a lži uvedené v posudku".

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Podle ust. může Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci buď zrušit, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu, než je rozhodnutí, zakázat příslušnému státnímu orgánu v takovém porušování pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

V petitu návrhu, kterým je Ústavní soud na rozdíl od odůvodnění stížnosti vázán, stěžovatel požaduje, aby rozhodnutí policejního orgánu o ukončení výslechu znalců v jeho trestní věci ze dne 25. 4. 2002 "zrušil a uložil pokračovat ve výslechu znalců". Ústavní soud, jak již shora naznačeno, se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, především y a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (zejména srov. y a část druhou citovaného zákona). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti tedy platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí své kompetence překračovat. Z předmětného návrhu na zahájení řízení je zjevné, že stěžovatel uplatňuje tvrzené nároky, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný. Ze shromážděných podkladů (Protokol o pokračování ve výslechu znalce ČTS: PPR-7/FKOS-10-2002) bylo zjištěno, že policejní orgán upustil dne 25. 4. 2002 s odkazem na ust. § 108 odst. 3 trestního řádu od pokračování ve výslechu znalců, což je v protokolu zachyceno v závěrečné "poznámce vyslýchajícího". Takové "rozhodnutí" není možné zrušit; ve vztahu ke stěžovateli by se mohlo jednat pouze o tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci" podle písm. d) y, to by se však muselo zejména projevit ve formulaci petitu ústavní stížnosti - jak shora uvedeno, stěžovatel by mohl maximálně žádat, aby Ústavní soud zakázal příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Stěžovatel však žádal, aby policejnímu orgánu byla uložena povinnost konat určitým způsobem, což je navíc kombinováno s požadavkem kasačního rozhodnutí. Takovou pravomocí však, jak výše objasněno, Ústavní soud nedisponuje.

Pro úplnost nutno uvést, že i kdyby byl petit formulován uvedeným způsobem - odhlédnuto od zcela nedostatečné ústavněprávní argumentace - musela by být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Nelze se obracet přímo na Ústavní soud při každém úkonu nebo postupu policejního orgánu, který je subjektivně pociťován jak procesně vadný. Není možné, aby Ústavní soud v trestním řízení v zásadě suploval roli dozorujícího státního zástupce, resp. obecného soudu. Stěžovatel má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - nutno napravit obvyklým a zákonem předvídaným postupem, především samotnými obecnými soudy. Jak již Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nesmí být pouze jeho úkolem, ale povinností veškerých orgánů veřejné moci. Ústavní soud může zasahovat jako "ultima ratio" teprve v případě jejich selhání a nelze jej stavět v zásadě na počátek tohoto řetězce. V tomto přístupu se odráží i zásada minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů, kterou Ústavní soud při své činnosti důsledně dodržuje.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aniž se podrobně zabýval jeho dalšími nedostatky, neboť by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. února 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu