Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 508/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2002, čj. -23, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem podle o zamítnutí žaloby stěžovatelky (rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů ve smyslu hlavy druhé části páté ve znění účinném do 31. 12. 2002) a současně jí nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Jak zjistil Ústavní soud z připojeného spisu obecného soudu (Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. ), stěžovatelka se v předmětném řízení domáhala jednak zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2000, čj. 1504/120/00, jímž jí byla zvýšena daň z příjmu právnických osob doměřená za zdaňovací období roku 1996 z částky 295.260,- Kč na částku 876.360,- Kč, a to na základě odvolání stěžovatelky do rozhodnutí Finančního úřadu v Chomutově o odvolání ze dne 28. 9. 1999, čj. 79949/99/182912/6221, kterým uvedený orgán veřejné moci k odvolání stěžovatelky změnil dodatečný platební výměr č. 99000034 Finančního úřadu v Chomutově ze dne 22. 3. 1999, čj. 28118/99/182912/5730, v tom smyslu, že částku jím vyměřenou snížil z 876.360,- Kč na 295.260,- Kč. Touto žalobou stěžovatelka rovněž napadla rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2001, čj. 1388/150/01, a jeho vydání předcházející rozhodnutí Finančního úřadu v Chomutově ze dne 2. 10. 2000, čj. 86639/00/182912/6221, jímž bylo zastaveno řízení ve věci zpětvzetí odvolání proti již citovanému rozhodnutí Finančního úřadu v Chomutově ze dne 28. 9. 1999, čj. 79949/99/182912/6221.

Podstatou rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo nesporné zjištění, že označené finanční orgány veřejné moci rozhodly uvedeným způsobem mimo jiné na základě skutečnosti, kdy stěžovatelka podáním ze dne 21. 8. 2001 adresovaným a doručeným prvostupňovému finančnímu orgánu dne 29. 8. 2000 oznámila zpětvzetí odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Chomutově ze dne 28. 9. 1999, čj. 79949/99/182912/6221. K doručení tohoto podání totiž došlo až poté, co druhostupňový finanční orgán o tomto odvolání již rozhodl (rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2000, čj. 1504/120/00). Obecný soud vyšel ve shodě s finančními orgány z právního závěru, dle něhož zpětvzetí odvolání ve smyslu ust. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze učinit do okamžiku vydání rozhodnutí o odvolání, když za den vydání rozhodnutí se považuje den, kdy je rozhodnutí opatřeno datem a podpisem pracovníka, který je oprávněn jej vydat [ ]. Neztotožnil se tak s právním názorem stěžovatelky, mající za to, že odvolání je možno vzít zpět až do okamžiku doručení příslušného rozhodnutí o odvolání příjemci, které je pro něj až tehdy právně účinné ( ). V této souvislosti obecný soud na podporu svého názoru poznamenal, že jestliže v ust. citovaného zákona zákonodárce omezil možnost doplňovat a pozměňovat údaje odvolání pouze do doby, než je o odvolání rozhodnuto, potom uvedené časové omezení podle jeho mínění tím spíše platí i v případech zpětvzetí odvolání dle odstavce následujícího, i když v něm tento rozhodný okamžik není výslovně stanoven.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2002, čj. -23, napadla stěžovatelka včas podanou ústavní stížností, neboť je přesvědčena o tom, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces chráněného d (dále jen " "). Polemizuje se shora vyloženým právním názorem v dané věci rozhodujících orgánů veřejné moci, přičemž v této souvislosti odkazuje na komentář k , jakož i jemu předcházejí článek M. K. vydaný v Právních rozhledech, v nichž je vyjádřen odlišný pohled na danou problematiku. Konečně rozvádí i svůj nesouhlas s výkladem obecného soudu o právní moci, vykonatelnosti a účinnosti rozhodnutí vydaných finančními orgány, o nějž též Krajský soud v Ústí nad Labem svou argumentaci opírá a kterým jsou údajně překračovány meze y. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu se vyjádřil k ústavní stížnosti účastník řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, a to jednak v tom smyslu, že vývody stěžovatelky nesdílí, dále zevrubně rozvedl své úvahy vedoucí k jím učiněným závěrům a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Obdobně se vyjádřil i vedlejší účastník řízení, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, který porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v rozporovaném výkladu rovněž neshledává, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že stěžovatelka brojí proti napadenému rozhodnutí zjevně neopodstatněně, neboť o jejím návrhu bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté y plynoucích. S jejími námitkami se Krajský soud v Ústí nad Labem řádně vypořádal (157 odst. 2 ) a samotná skutečnost, že se neztotožnil s jí předestřeným právním náhledem na věc, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá a ani zakládat nemůže. Dotčení práva na spravedlivý proces ve smyslu y totiž nelze dovodit ze samotného výsledku řízení znamenajícím neúspěch v soudním sporu (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 245; nález ve věci

sp. zn.

, tamtéž, sv. 5, str. 527).

Ve vztahu k výhradám stěžovatelky vůči interpretaci v projednávané věci aplikovaného ust. (a ustanovení souvisejících) Ústavní soud dodává, že není bez dalšího oprávněn zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele ( y ČR). Nelze sice pominout, že v souvislosti s aplikací ústavních práv se Ústavní soud interpretaci práva jednoduchého pod aspektem ochrany ústavnosti zcela vyhnout nemůže, neboť základní práva a svobody - jak vyslovil již v celé řadě svých rozhodnutí - působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. V naznačeném směru opakovaně ve své judikatuře vyjádřil stanovisko, že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. nález ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17; nález ve věci

sp. zn.

, tamtéž, sv. 17, str. 73; nález ve věci

sp. zn.

; nález ve věci , tamtéž, sv. 23, str. 273; nález ve věci

sp. zn.

).

V projednávané věci Ústavní soud pochybení, která by byla nadto podřaditelná pod konstatované vymezení protiústavní aplikace jednoduchého práva, tj. že by se v daném případě jednalo o interpretaci či aplikaci zákonného ustanovení (natolik) extrémní, jež vybočuje z mezí hlavy páté y, ze strany obecného soudu neshledal, když jeho argumentace je naopak logická, přesvědčivá a konzistentní, Ústavní soud se s ní ve vztahu k základní otázce ohledně okamžiku, do kterého lze vzít zpět odvolání v daňovém řízení ztotožňuje, a proto stačí pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.

Stranou pozornosti při hledání argumentů pro závěry v něm řečené by nadto neměla zůstat ani dikce poslední věty ust. , dle níž "dnem zpětvzetí odvolání nabývá rozhodnutí, vůči kterému byl tento úkon učiněn, právní moci". Pokud by měl být akceptován náhled stěžovatelky, založený na tom, že odvolání je možno vzít zpět i po vydání rozhodnutí o odvolání, do okamžiku než je příjemci doručeno, nabízí se i související otázka, jaký by měl být právní osud tohoto rozhodnutí odvolacího orgánu, nestanoví-li to zákon expressis verbis, a to zejména v případech, kdy je jím změněno rozhodnutí orgánu prvého stupně a jsou na jeho základě založena odlišná (v relaci k prvostupňovému rozhodnutí divergentní) práva a povinnosti daňového subjektu. Konstrukci takto nastalé procesní situace je potom stěží možno rozumnému zákonodárci přisuzovat (argumentum reductione ad absurdum).

Rovněž v obecné rovině při odpovědi na otázku interpretace ustanovení , je třeba z pohledu komparativního neabstrahovat od toho, že dotčená problematika bývá zásadně v procesních předpisech řešena způsobem, kdy dispoziční úkon spočívající ve zpětvzetí odvolání - je-li tento procesní úkon speciálně zákonem upraven - je vázán co do jeho uplatnění (podání) zpravidla nejpozději do okamžiku vydání příslušného rozhodnutí (srov. v tomto směru např. ust. , ust. , ust. , ust. § 250 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb. ad.).

Poukazuje-li stěžovatelka na jí označené publikované názory (Kindl M.: Malá poznámka ke zpětvzetí odvolání v daňovém řízení, Právní rozhledy č. 12/2000, str. 588 a násl.; Kindl M., Telecký D. Válková H.: Zákon o správě daní a poplatků, Komentář, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2002, str. 322 a násl.), je nutno uvést, že se jedná o vymezení doktrinární, jež je svou povahou soukromým vyjádřením pohledu uvedených autorů na danou problematiku bez právní relevance, majícím způsobilost působit pouze vahou svých argumentů a jejich přesvědčivostí, je-li dána. Stejně tak by bylo lze odkázat i na závěry doktríny s náhledem Krajského soudu v Ústí nad Labem souladné (např. Kobík J.: Správa daní a poplatků s komentářem, Nakladatelství ANAG, 2001, str. 270).

S ohledem na takto vyložené důvody i Ústavní soud je toho názoru, že odvolání v daňovém řízení je možno vzít zpět pouze do okamžiku vydání příslušného rozhodnutí o podaném odvolání [ ] a jeho zpětvzetí po tomto okamžiku ze strany daňového subjektu je procesním úkonem, co do vydání rozhodnutí o něm (roz. o předmětném odvolání) a z něj plynoucích obvyklých právních následků, bez právního významu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud se vyjádřil k interpretaci dotčeného ustanovení , potom tak učinil toliko v souvislosti se svou povinností rozhodnout o projednávané ústavní stížnosti ( y ČR). S ohledem na uvedené neshledal, že by Krajský soud v Ústí nad Labem svým postupem zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces chráněného y, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu