Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 711/02

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Z., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. -71, ze dne 20. 6. 2002, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Mělník, referát regionálního rozvoje, oddělení stavebního řádu, č.j. 14859/01/RRR/1230-1/V, ze dne 14. 9. 2001 a rozhodnutím Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou, odbor výstavby a územního plánování, č.j. VÚP-885/01/Ně, ze dne 16. 7. 2001,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka podala dne 18. 11. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. -71, ze dne 20. 6. 2002, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu Mělník, referát regionálního rozvoje, oddělení stavebního řádu, č.j. 14859/01/RRR/1230-1/V, ze dne 14. 9. 2001. Označeným rozhodnutím Okresního úřadu Mělník bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou, odbor výstavby a územního plánování, č.j. VÚP-885/01/Ně, ze dne 16. 7. 2001, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta podle , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení d (dále jen " "). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Krajského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla podle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném do 6. 9. 2002 (dále jen "stavební zákon"), uložena rozhodnutím Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou, odbor výstavby a územního plánování, č.j. VÚP-885/01/Ně, ze dne 16. 7. 2001, pokuta ve výši 1.000.000,- Kč za hrubé porušení stavebního zákona, kterého se dopustila tím, že provozovala pohostinství v provozovně bez kolaudačního rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Okresní úřad Mělník, referát regionálního rozvoje, oddělení stavebního řádu, který rozhodnutím, č.j. 14859/01/RRR/1230-1/V, ze dne 14. 9. 2001, změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že snížil uloženou pokutu na částku 500.000,- Kč. Změnu výše pokuty odůvodnil Okresní úřad Mělník tím, že pokuta stanovená již při spodní hranici sazby je dostatečným postihem stěžovatelky jako drobné podnikatelky a nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka v protiprávním jednání pokračovala i po výzvě státního stavebního dohledu, za což mohl stavební úřad podle stavebního zákona zvýšit horní hranici pokuty až na dvojnásobek. Dále se zabýval námitkou žalobkyně týkající se běhu promlčecí lhůty podle citovaného zákona. K této otázce konstatoval, že řízení bylo zahájeno dne 26. 6. 2000 a dne 25. 6. 2001 stavební úřad pouze pokračoval v řízení, když předchozí rozhodnutí o uložení pokuty bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dále pak odvolací orgán uvedl, že posuzovaný správní delikt patří k tzv. "trvajícím deliktům". V těchto případech protiprávní činnost trvá a tříletá promlčecí lhůta podle stavebního zákona začíná běžet teprve po ukončení této činnosti. V posuzovaném případě podle názoru odvolacího orgánu lhůta překročena nebyla.

Rozhodnutí Okresního úřadu Mělník napadla stěžovatelka správní žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem, č.j. -71, ze dne 20. 6. 2002 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění se podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelky. K promlčecí lhůtě konstatoval, že užívání stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím je tzv. trvacím správním deliktem a podle stavebního zákona začíná tříletá promlčecí doba běžet po skončení takového protiprávního jednání. Dnem zahájení řízení (zahajovaného z podnětu správního orgánu) je ve smyslu den, kdy správní orgán učinil vůči účastníku první úkon (což bylo dne 26. 6. 2000), a proto nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že řízení o uložení pokuty bylo zahájeno v rozporu se zákonem.

Proti rozhodnutí soudu i proti rozhodnutím správních orgánů obou stupňů podala stěžovatelka ústavní stížnost, protože napadenými rozhodnutími bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení y. Porušení tohoto ustanovení spatřovala stěžovatelka v tom, že uložená pokuta je vůči ní likvidační a její případné zaplacení si nutně vyžádá prodej veškerého majetku, především pak rodinného domu, v němž bydlí celá její rodina. Právně pak porušení uvedeného ustanovení opírala stěžovatelka o nález Ústavního soudu č. 405/2002 Sb., jímž byla v ustanovení stavebního zákona zrušena spodní hranice pokuty. Stěžovatelka uvedla, že v jejím případě bylo rozhodováno podle ustanovení, které bylo následně Ústavním soudem zrušeno pro rozpor s y ČR a a 11 odst. 1 y. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Praze jako účastník řízení. K námitce stěžovatelky, že se nezabýval výší pokuty uvedl, že soud přezkoumává napadené rozhodnutí jen v rozsahu důvodů, v nichž žalobce spatřuje jeho nezákonnost. Stěžovatelka v podané žalobě nenapadla výši uložené pokuty. Dále soud uvedl, že nemohl přihlédnout k závěrům, vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu č. 405/2002 Sb., vydaného dne 13. 8. 2002, protože rozhodnutí soudu bylo vyhlášeno dne 20. 6. 2002. Dále pak v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených v ě, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem argumentace stěžovatelky je poukaz na nález Ústavního soudu, jímž byla v § 106 odst. 3 stavebního zákona vypuštěna spodní hranice (500.000,- Kč) pokuty za správní delikt, což podle názoru stěžovatelky znamená, že rozhodnutí soudu i správních orgánů, které vychází ještě z ustanovení stavebního zákona ve znění před uvedeným nálezem Ústavního soudu, je protiústavní a porušuje její základní právo podle y. K této věci je nutno si především uvědomit, že uvedený nález Ústavního soudu byl publikován pod č. 405/2002 Sb. a nabyl účinnosti dnem 6. 9. 2002, a to s účinky ex nunc. K základním principům vymezujícím kategorii právního státu, kterým je i Česká republika (srov. y), patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinností (retroaktivity) právních norem. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v d výslovně upraven jen pro oblast trestního práva je nutno z y dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jako na jeden ze základních prvků právního státu pramení z požadavku právní jistoty. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna.

V předmětné věci byla rozhodnutí správních orgánů vydána v roce 2001 a rozhodnutí Krajského soudu bylo vyhlášeno dne 20. 6. 2002, tedy všechna napadená rozhodnutí byla učiněna před účinností citovaného nálezu Ústavního soudu podle úpravy platné době vydávání těchto rozhodnutí. S ohledem na výše uvedený princip zákazu retroaktivity nelze připustit, aby rozhodnutí vydaná podle předpisů platných v době jejich vydání byla následně posuzována podle úpravy později přijaté a v době vydání rozhodnutí neexistující. Ústavní soud proto nutně dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno ustanovení y.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2003

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu