Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 674/02

Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele P. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2002, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označeného rozsudku, vydaného ve věci rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2002, č. j. -542. Uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci i Krajského soudu v Ostravě považuje za vadná, nezákonná a jako taková zasahující do jeho základních ústavních práv, jak jsou zakotvena v , , a y, v d, jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Poukázal na hodnocení důkazů, které označil za rozporné a nevěrohodné, zejména pak na důkaz zajištěním pachových stop, s nímž soudy nejednaly jako s důkazem toliko podpůrným, na neexistenci materiálních stop, které by bylo možno očekávat a které však nebyly nalezeny, jakož i na to, že protokol o jeho vynuceném výslechu ze dne 12. března 2001 byl ponechán ve spise a použit jako důkaz. Podle jeho přesvědčení soud I. stupně z uvedených důvodů pochybil, stejně jako Vrchní soud v Olomouci, který pominul argumenty obsažené v odvolání a jako nedůvodné je zamítl, a tak byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy podle , odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění v rozporu s ústavními principy, směřujícími k ochraně osobnosti a zajišťujícími právo na spravedlivý trestní proces.

Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 27. listopadu 2002 k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že důkazy byly hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, a pokud jde o důkaz spočívající v porovnání pachových stop, z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá respektování stanoviska, že se jedná o důkaz podpůrný a jako takový byl i hodnocen. Pokud jde o výhradu vztahující se ke zjištění a zajištění materiálních stop, uvedl, že nenalezení trasologické stopy stěžovatele souvisí s tím,

že na místě činu se při nálezu těla poškozeného pohybovalo více osob, což vyvolává hypotézu o překrytí původních trasologických stop stopami těchto osob. Dále poukázal na výpovědi slyšených svědků, na jejich hodnocení, jakož i na důvody, pro které byl nařízen důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ , , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. , jeho rozsudku ze dne 11. dubna 2002 a z obsahu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2002, sp. zn. , zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu a při hodnocení provedených důkazů pak s § 2 odst. 6 trestního řádu. Vrchní soud v Olomouci se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami uplatněnými obžalovaným, opodstatněně konstatoval, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku soudu I. stupně, bylo postupováno ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, o jaké důkazy se opírá zjištěný skutkový stav. Na toto odůvodnění lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2003