Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 655/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, zaručeného zejména v a násl. d, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. , kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že jeho služební poměr v Čs. armádě skončil z důvodu politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu uvedl, že napadená rozhodnutí nevycházejí ze znalosti skutečného skutkového stavu. Přestože navrhoval důkazy, směřující k jeho zjištění, soudy je však neprovedly, a tam, kde skutkový stav zjistily, vyvodily z nich prý nesprávné právní závěry. Soudy obou stupňů shodně došly k závěru, že pravým důvodem ukončení služebního poměru stěžovatele byly jeho negativní charakterové vlastnosti a podprůměrné plnění pracovních úkolů, což opřely o výpovědi svědků, vesměs služebně stěžovateli nadřízených. Stěžovatel upozornil na to, že se jedná o bývalé komunistické funkcionáře a mj. na výpis ze záznamu o odměnách a trestech, ze kterého vyplývá, že za období od roku 1969 do roku 1981 obdržel 15 zapsaných odměn, což svědčí o něčem jiném než o neplnění povinností. Pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru v roce 1983 bylo prý rozhodující jeho trestní stíhání vedené Vojenskou prokuraturou v Brně v roce 1982, k jehož zahájení bylo přikročeno na základě anonymního dopisu člena vesnické stranické organizace KSČ. Trestní řízení však bylo zastaveno, stěžovatel nebyl postaven před soud a nemohl se obvinění ani bránit. Možnost hájit se mu byla podle něj upřena i v řízení, které zahájil podle , o mimosoudních rehabilitacích, tedy v řízení před soudy, jejichž rozhodnutí napadá ústavní stížností. Stěžovatel připustil, že svědkové z jeho vesnice u něj nějakou práci vykonávali, ale prý "za plat jako každý jiný" a se skutečností, že by za to nešli na vojenské cvičení, to nemělo podle něj nic společného. Soudy však nevyslechly žádného z těchto svědků k obsahu jejich tehdejší výpovědi ani k okolnostem, za kterých byly tyto výpovědi učiněny.

Městský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem, jakož i Obvodní soud pro Prahu 6 ve svých vyjádřeních v zásadě odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze shromážděných podkladů, zejména z napadených rozhodnutí obecných soudů a příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. ) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v soudním řízení proti České republice - Ministerstvu obrany, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, domáhal určení, že jeho služební poměr v armádě skončil z důvodu politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel se stal vojákem z povolání v roce 1953, v roce 1960 byl přijat za kandidáta KSČ, po uplynutí dvouleté kandidátské doby však nebyl prověřen. Ač se v průběhu vojenské služby politicky neangažoval, vždy projevoval loajální postoj k tehdejšímu režimu, včetně období let 1968 - 1969 a jako nestraník působil ve funkci důstojníka ČSLA až do roku 1983, přičemž po celou dobu byl průběžně povyšován, patnáctkrát odměněn a byla mu udělena dvě vyznamenání. Z uvedeného tedy podle závěru soudu nevyplývá, že by stěžovatel byl pro své nečlenství v KSČ ze strany armády nějak perzekvován. Ačkoliv trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu přijímání úplatků nebylo zahájeno z důvodu uplynutí promlčecí doby a protiprávní jednání mu tak nebylo prokázáno, byly prý v rámci prověřování tohoto podezření zjištěny závažné nedostatky v jeho charakterových vlastnostech. Po právním zhodnocení skutkového stavu tak soud dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by byl propuštěn z armády z důvodů, které uváděl a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud pak rozsudek potvrdil. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel podal zároveň s ústavní stížností proti napadenému rozhodnutí i dovolání, které se navíc od ústavní stížnosti obsahově téměř nelišilo. Ústavní soud tedy vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu, který stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , odmítl jako nepřípustné.

Se závěry obecných soudů, rozhodujících ve věci, je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat; ve vztahu k dokazování, které stěžovatel zpochybňuje, lze pouze uvést, že nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí a nemohl proto napadené rozsudky obecných soudů považovat za stojící v rozporu s příslušnými články d, zakotvujícími právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Za shora popsané situace není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Pouze jako obiter dictum lze doplnit, že sama ČSLA byla jednou z opor totalitního komunistického režimu, který byl , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Stěžovatel vstoupil do armády v padesátých letech, kdy porušování lidských práv a zásad demokratického právního státu bylo nejbrutálnější a setrval v ní i v období tzv. normalizace, kdy československý stát již zcela nepochybně postrádal atributy suverénního státu. Pokud by měl být naplněn smysl ust. , o mimosoudních rehabilitacích, musel by stěžovatel např. prokázat, že proti takovému režimu vystupoval nebo že byl jinak politicky perzekvován, a proto byl ze služebního poměru propuštěn, nic takového však v řízení před nezávislými soudy, neporušujícím principy spravedlivého procesu, nebylo zjištěno.

Z vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. února 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu