Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 12/03

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti K. V., zastoupené JUDr. Z. Č., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2002, č.j. -123, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka napadla ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002, č.j. -123, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2002, č. j. -106. Důvodem odmítnutí dovolání byla jeho nepřípustnost podle věta prvá ve spojení s Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že dovolání bylo přípustné podle , neboť odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, avšak z jiného právního důvodu, přičemž řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud došel k závěru, že není patrno, že by se odvolací soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a stěžovatelka sama neuvedla nic, co by její výtku odůvodňovalo. Tím podle jejího názoru porušil d a y ČR.

Ústavní stížnost byla podána včas prostřednictvím právního zástupce na základě zvláštní plné moci a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. V předmětné věci je ovšem rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen pouze na zjištění, zda v souladu s d bylo stěžovatelce umožněno, aby se mohla stanoveným postupem domáhat svých práv. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K porušení tohoto práva by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovateli v rozporu s článkem 36 odst. 1 a 2 y upřena možnost domáhat se přezkumu zákonnosti orgánu veřejné správy u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, nerespektoval by zásadu rovnosti účastníků řízení, nerozhodl by bez zbytečných průtahů atd. Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ani netvrdí.

Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí dovolacího soudu by bylo správné jen za předpokladu, že jde o věc, která nemá po právní stránce zásadní význam. Pokud Nejvyšší soud dovolání v takové otázce odmítl, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a jeho přípustnost. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť není další instancí v řízení o přípustnosti dovolání. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jednou z podmínek meritorního projednání takového dovolání je závěr Nejvyššího soudu, že jde o věc po právní stránce zásadního významu. Závěr Nejvyššímu soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem jeho svévole a musí být náležitě odůvodněn. Nejvyšší soud však v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o nepřípustnosti dovolání podle náležitě zdůvodnil (výjimečnost takového zásahu, posouzení závažnosti právní otázky, aplikace nesprávného předpisu nebo neodpovídající výklad správného předpisu), přičemž výslovně přihlížel i k judikatuře Ústavního soudu v těchto otázkách. Stěžovatelka nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu