Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 745/02

Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti Ing. P.M., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. ,

takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2002 napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Mezitímním rozsudkem ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 o tom, že nárok na náhradu škody žalobce (nyní vedlejšího účastníka) z titulu odpovědnosti za škodu podle ust. je co do základu důvodný. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č. j. -131, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, neboť nebylo shledáno přípustným podle

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tak, že žalobce (nyní vedlejší účastník) se domáhal náhrady škody, kterou utrpěl na zdraví tím, že pes ve vlastnictví stěžovatele jej porazil a způsobil mu úraz. V žalobě však neoznačil žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, teprve dodatečně v průběhu jednání navrhl provedení důkazu výslechem řady svědků. Svědecké výpovědi těchto osob se však podle tvrzení stěžovatele rozcházely, rovněž tak podle stěžovatele byla výpověď žalobce vnitřně rozporná (náraz psa z levé strany a zranění pravého kolene).

Přesto obecné soudy dospěly k závěru, že uplatněný nárok žalobce na náhradu škody je důvodný. Stěžovatel se však domnívá, že pokud si obsahy jednotlivých výpovědí odporují, není možno z toho učinit závěr, že došlo k úrazovému ději a že škodu způsobil svým jednáním stěžovatel (tím, že neovládl svého psa). Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů nesplnily svoji zákonnou povinnost hodnotit důkazy způsobem uvedeným v Porušením této kogentní normy jednoduchého práva současně došlo podle názoru stěžovatele k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle d.

Ústavní soud se v daném případě nejprve zabýval přípustností a včasností podané ústavní stížnosti.

K přípustnosti ústavní stížnosti proti pravomocnému mezitímnímu rozsudku Ústavní soud konstatuje, že jde o rozhodnutí, kterým je obecný soud vázán při konečném rozhodování o výši škody. O základu nároku již nemůže být před obecnými soudy znovu jednáno, a proto jde o rozhodnutí, které nelze již v konečném rozhodnutí přezkoumávat. Ústavní stížnost proto představuje přípustný opravný prostředek ochrany práv stěžovatele.

Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co o podaném dovolání rozhodl dovolací soud tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné, vycházel doposud Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti z názoru, že takový prostředek k ochraně práva stěžovateli zákon neposkytuje a neposkytoval, a tudíž že posledním opravným prostředkem bylo rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání.

Ve světle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a v rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání pro nepřípustnost, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (viz sdělení Ústavního soudu publ. pod č. 32/2003 Sb.).

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud tedy není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle y ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v . Obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

Jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle d, je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto může přikročit k posuzování a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem pouze za předpokladu, že lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu.

Jinými slovy jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními , nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud sám s takovým hodnocením zcela neztotožnil.

Ústavní soud však v daném případě nezaznamenal v postupu soudů extrémní vybočení z pravidel daných ustanovením , které by zakládalo v rozhodování obecných soudů libovůli, na níž stěžovatel upozorňuje a ve které spatřuje hlavní důvod zásahu do práva na spravedlivý proces. Libovůle v rozhodování spočívá zpravidla v nesouladu mezi skutkovými zjištěními, která vyplývají z provedených důkazů, hodnocením provedených důkazů a učiněným právním závěrem. Libovůli však nelze shledávat pouze v samotném hodnocení důkazů, které je ovládáno zásadou volnosti a jehož prostřednictvím obecný soud poznává a "rekonstruuje" skutkový stav za předpokladu, že jsou závěry soudu v tomto směru náležitě odůvodněny v jeho rozhodnutí.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byly provedeny důkazy v podobě znaleckého posudku MUDr. J. B. č. 268/1996, potvrzení MUDr. D. T. ze dne 29. 2. 2000 a výslechů svědků, a to J. P., J. F., J. S. (jednání dne 9. 4. 1998), M. T. (jednání dne 29. 6. 1998), Z. K. (jednání dne 14. 12. 1998), V. K., P. N. a J. S. (jednání dne 15. 3. 1999). Z těchto důkazů a z výpovědí účastníků řízení si obecné soudy učinily závěr o skutkovém stavu tak, že v souladu s ust. vyhodnotily jednotlivé důkazy samostatně a v jejich vzájemné souvislosti.

Tyto závěry jsou podle názoru Ústavního soudu v napadeném rozsudku soudu prvního stupně náležitě odůvodněny, k čemuž byl ostatně nalézací soud veden v průběhu předchozích řízení také soudem odvolacím, který právě z důvodů nedodržení kautely dané ust. svými usneseními ze dne 11. 11. 1999 (č. j. -72) a ze dne 19. 10. 2000 (č. j. -97) původní rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že odpovědnost za škodu podle je odpovědností konstruovanou na principu presumovaného zavinění, jak ostatně v napadeném rozsudku správně uvedl soud prvního stupně. To však v rovině procesní neznamená, že by bylo jakkoli omezeno důkazní břemeno žalobce, pokud jde o jednotlivé složky odpovědnosti (vznik škody, konkrétní jednání konkrétního kvalifikovaného subjektu). Na druhou stranu podmínkou případné exkulpace žalovaného je, aby prokázal, že jednání (ať už k němu došlo komisivně či omisivně), kterým porušil právní povinnost a způsobil škodu a které bylo v soudním řízení prokázáno, nezavinil.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že postup obecných soudů svědčí o libovůli v jejich rozhodování. Neshledal proto důvodů pro přehodnocení důkazů provedených dovolacím soudem a neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právním závěrem, jenž by svědčil o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle d.

S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu