Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 621/02

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti města P., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. -226, -226,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2002 se Hlavní město Praha - Městské části Praha 13 (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. -226, -226, ve výroku, měnícím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 12. 2001, čj. -132, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 12. 2001, čj. -180, o zpřístupnění specifikovaných nemovitostí v k.ú. S.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v y ("Ústava"), , , d ("Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). V odůvodnění své stížnosti mj. uvedla, že zásadně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu a proto podala dne 29. 8. 2002 proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Má však zato, že v předmětné právní věci jde o problematiku ústavních práv, jejichž posouzení přesahuje její vlastní zájmy, a proto ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), podává ústavní stížnost.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy ( zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, čj. -226, -226 stěžovatelce resp. jejímu právnímu zástupci, doručen dne 23. 7. 2002, jak vyplývá ze sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2003. Uvedeným dnem doručení započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula v pátek dne 20. 9. 2002. Stížnost však byla učiněna telefaxovým podáním v pondělí dne 23. 9. 2002, tudíž po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán ( a 2y).

Pokud jde o odkaz na ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona, kterého se stěžovatelka dovolává s tvrzením, že předmětné věci jde o problematiku ústavních práv, jejichž posouzení přesahuje její vlastní zájmy, lze obecně říci, že použití cit. ustanovení přichází v úvahu, vzhledem k jeho znění, pouze v těch případech, kdy stěžovatelka nevyužila všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejího práva poskytuje. Nelze tedy postupem dle tohoto ustanovení zhojit promeškání lhůty k podání ústavní stížnosti (viz též usnesení č, 21, svazek 21 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).

Kromě toho je třeba uvést, že Ústavní soud změnil svoji praxi v případě souběžného podání ústavní stížnosti a dovolání, a to z důvodů a s důsledky, které vyplývají ze sdělení Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 32/2003 Sb.. Tedy, i pokud by ústavní stížnost byla podána včas, byla by odmítnuta jako nepřípustná.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný opožděně.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj