Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 8/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. J.B. a R. M. B., zastoupených JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2001, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. června 2000, sp. zn. , spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, mimo ústní jednání dne 4. února 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou nikoli včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") dne 5. ledna 2001, nicméně co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2001 ( ) a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. června 2000 [( -71) ve znění opravného usnesení ze dne 13. července 2000 ( -79), doplňujícího rozsudku ze dne 11. prosince 2000 ( -85), a opravného usnesení ze dne 26. března 2001 ( -94)], kterými uložil stěžovatelům povinnost zaplatit 23.198,20 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatelé tvrdili, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo plynoucí z , odst. 2, a , d (dále jen " "); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně uložily stěžovatelům zaplatit požadovanou dlužnou částku žalobci, a. s. V. a k., za předmětnou dobu, po kterou nemovitost vlastnili, když vycházely z neúplného skutkového stavu, nelegitimním způsobem vykládaly právní předpis a nerespektovaly nižší obecně závazné předpisy.

Stěžovatelé dále tvrdili, že rozhodnutí trpí formálními vadami, kdy napadené rozhodnutí, a to zejména odvolacího soudu, je jednostranně zaměřené, zcela nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, dále poukazovali na nedostatky v řízení před obecnými soudy (stěžovatelům byla odňata možnost osobně jednat před odvolacím soudem, tentýž soud nepřipustil právnímu zástupci stěžovatelů vyúčtovat náklady řízení, nalézací soud rozhodl bez výslechu svědků, atd.) a dle jejich názoru jim byla uložena povinnost zaplatit dlužnou částku neoprávněně. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Stěžovatelé proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu podali sice dovolání, v němž vytýkali odvolacímu soudu, že shodně jako před ním soud prvního stupně rovněž vycházel z neúplného skutkového stavu a nelegitimním způsobem vykládal právní předpis, nerespektoval nižší obecně závazné předpisy a posléze jednal v rozporu s ustanoveními y a navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 24. října 2001 ( -115) odmítl jako opožděné, neboť dovolání je nutné posuzovat dle , , ve znění před novelou provedou (srov. Část dvanáctou, Hlavu I. přechodná a závěrečná ustanovení, bod 17 ).

Rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, dle zjištění Ústavního soudu ( č.l. 7) bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno 18. června 2001; ústavní stížnost byla svěřena (podle podacího razítka) poště k přepravě dne 5. ledna 2002.

Vycházeje ze skutečnosti vpředu konstatovaných posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako nepřípustnou, neboť

a) opožděným podáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatelé sami svým jednáním způsobili, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno soudem instančně nadřízeným, což z hlediska zákonných podmínek zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona),

b) zákonem stanovenou lhůtu k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 a 1 zákona) nelze za daných okolností odvíjet od doručení odmítavého rozhodnutí dovolacího soudu, a to tím spíše, jestliže dovolací soud ve věci z důvodu sub. a) meritorně nerozhodoval; ústavní stížnost podaná tak proti rozhodnutí odvolacího soudu, doručeného dne 18. června 2001, je proto podána opožděně [jiný výklad by znamenal nahrazovat rozhodovací činnost obecného (dovolacího) soudu rozhodnutím Ústavního soudu, což z hlediska zásad ústavního soudnictví a pod aspektem ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je vyloučeno].

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jednak jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona), jednak jako opožděná (pro absenci meritorního rozhodnutí dovolacího soudu (§ 72 odst. 2 zákona); o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b), e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.

.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. února 2003 Vojtěch Cepl

soudce zpravodaj