Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 517/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. , -240, ze dne 30. 5. 2002, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městské části Praha 3, odboru sociálních věcí, a E. S., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , v návaznosti na d, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně z hlediska poměru vyživovací povinnosti (10.000,- Kč měsíčně) a tvorby úspor pro nezletilého (5.000,- Kč měsíčně) a stanoven aktuální nedoplatek výživného.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na rozpory v skutkových zjištěních a vyjadřuje nesouhlas se závěry dovozenými z provedeného dokazování. Zejména nesouhlasí s názorem městského soudu, který dle stěžovatele, nevyplývá z žádného důkazu, kdy soud uvedl, že po zvážení výdělečných schopností a možností se berou do úvahy všechny majetkové aktivity a nelze vycházet z příjmů, které stěžovatel přiznává. Účelová tvrzení matky, dle kterých podhodnocuje a zatajuje své příjmy, stěžovatel popřel, jednotlivé případy vysvětlil a k vysvětlení nabídl důkazy. Právě z uvedeného tvrzení, kdy soud rozhodl bez důkazů, které by dokládaly zatajování příjmů ze strany stěžovatele, stěžovatel dovozuje porušení ad, kdy byla porušena zásada, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel rovněž namítá, že uložené plnění, které spolu s nedoplatkem činí 20.000,- Kč měsíčně, je nesplnitelné, může vést k nucenému ukončení podnikání a otec se ocitá v situaci, kdy on sám nebude moci dosáhnout životní úrovně svého syna a jeho matky.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah spisu a odůvodnění rozsudku.

Městská část Praha 3, Úřad městské části, odbor sociálních věcí ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z pohledu kolizního opatrovníka nezletilého považuje rozsudek za správný a nespatřuje v něm porušení základních práv otce nezletilého.

E.S., jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, a soud správně posoudil výdělkové možnosti a schopnosti stěžovatele, stejně jako jeho majetkové poměry. Zdůraznila, že dle nájemní smlouvy činí výše měsíčního nájmu z nemovitosti B. 451 500,- Kč, a že základní kapitál společnosti S., kde kromě stěžovatele nemá nikdo další majetkovou účast, činí 25 428 500,- Kč, přičemž z peněžního deníku je zřejmé, že stěžovatel nevykazuje žádné ztráty, ale naopak činí rezervy ve výši 1 000 000,- Kč. Podotkla, že jednání stěžovatele v průběhu řízení směřovalo k tomu, aby záměrně zatajil příjmy z podnikatelské činnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. , z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéd, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím odvolacího soudu byl, tak jak je výše uvedeno, změněn poměr výše výživného, prvostupňovým soudem původně určený ve výši 5.000,- Kč měsíčně a tvorby úspor 10.000,- Kč měsíčně, s odůvodněním, že je na místě, aby matka, jejíž jediným příjmem je příspěvek při péči o osobu blízkou ve výši 3.500,- Kč měsíčně, měla, s ohledem na potřeby syna, možnost průběžně disponovat s vyšší částkou, částka 5.000,- Kč měsíčně přitom dostatečně zajistí úspory na pokrytí školného nezletilého v soukromé škole. V odůvodnění soud uvedl, že stanovení nadstandardního výživného odpovídá výdělečným a majetkovým poměrům otce, je odůvodněno nepříznivým zdravotním stavem nezletilého (nar. 1986), který mimo jiné trpí dětskou mozkovou obrnou, vyžadující zvýšené náklady na lékařskou péči, vyšetření, zdravotní pomůcky, léky a náklady na studium v speciální soukromém gymnáziu. Matka nezletilého pak s ohledem na nutnost péče o nezletilého nemůže být zaměstnána.

Jak Ústavní soud ověřil, argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání, se kterými se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, a podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika se závěry obecných soudů, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

S námitkami stěžovatele ohledně rozporů v skutkových zjištěních a dokazování se nelze ztotožnit. Soud prvého stupně ve věci provedl důkladné a podrobné dokazování ohledně výdělkových a majetkových poměrů rodičů i potřeb nezletilého. Pokud jde o finanční možnosti stěžovatele, vzal za prokázané, že tento podniká jako fyzická osoba s čistým měsíčním příjmem, který se pohyboval v letech 1999 - 2000 v rozmezí 26 000 - 29 000,- Kč a v roce 2001 v průměru okolo 19 000,- Kč. Mimo to je jediným zaměstnancem a předsedou představenstva obchodní společnosti, kde si sám určuje plat (10 000 - 20 000,- Kč měsíčně). Stěžovatel je vlastníkem nemovitosti vodního díla D. a spoluvlastníkem nemovitosti B., které obě vložil do obchodní společnosti.. Zdrojem příjmu je i nájem nemovitosti B. ve výši 250 000 - 270 000,- Kč měsíčně, dále příjmy z nájmu vodního díla D., kde je mimo jiné provozován noční klub, a provize ze zprostředkování nájmu, kdy se jedná o jednorázové částky řádově v desetitisících korun. Soud dále uvedl, že přes režii podnikatelských aktivit stěžovatele jsou majetkové poměry stěžovatele velmi příznivé, tento navíc vlastní nejméně jeden motocykl a dva drahé vozy. Krajský soud se pak zabýval námitkami stěžovatele ohledně nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů, přičemž dospěl k závěru, že soudu prvého stupně nelze nic vytknout, jeho skutková zjištění jsou správná, přesvědčivá a logická a zcela v kontextu s provedenými důkazy.

Z výše uvedeného stručného pojednání spisu a především z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá, že důvodem pro stanovení výše výživného a úspor pro nezletilého bylo důkazy nepodložené tvrzení soudu o zatajování příjmů ze strany stěžovatele. V rozsudku soudu prvého stupně je pouze uvedeno, že výčet majetku a podnikatelských aktivit stěžovatele v rozhodnutí vylíčených nemusí být úplný, avšak pro hodnocení majetkových, osobních a výdělkových poměrů má zcela postačující a vypovídající charakter, kdy je zřejmé, že tyto příjmy umožňují plnit stanovené výživné a formou úspor zajistit nezletilého v návaznosti na nejistou prognózu jeho zdravotního stavu a předejít eventuelním následkům spojených s podnikatelským rizikem jeho otce. Odvolací soud pak konstatoval, že při zvážení výdělečných schopností a možností je nutno zohlednit všechny majetkové aktivity stěžovatele, a nelze vycházet z příjmů, které stěžovatel sám přiznává. Uvedené názory soudů o možných vyšších příjmech stěžovatele nelze vyjímat z kontextu rozhodnutí a chápat tyto event. možné příjmy jako důvod pro stanovení výživného v předmětné výši, ale jako úvahu o tom, že majetkové poměry stěžovatele mohou být ještě příznivější než výdělečné a majetkové poměry zjištěné dokazováním, ze kterých právě byla povinnost stěžovatele dovozena, nicméně soudy považují potřeby nezletilého za dostatečně zajištěny způsobem stanoveným v rozhodnutí.

Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nebylo upřeno, neboť toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel nepochybně měl a využil možnosti domáhat se ochrany u příslušného soudu a uplatnit všechny procesní prostředky k obraně jeho práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními , přičemž přihlédly nejen k příjmům stěžovatele, ale i k nezbytným nákladům souvisejícím s jeho podnikatelskou činností. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecným soudem, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval. Vlastní otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé dítě je vždy věcí volné úvahy soudu, odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby k tomu oprávněné. Jedná se přitom o pravomoc výlučně svěřenou do kompetence obecného soudu, do které, jak bylo výše vyloženo, není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Za situace, kdy nezletilý a jeho matka mají k zajištění všech potřeb k dispozici částku 13 500,- Kč měsíčně (částku určenou na úspory není možné běžně čerpat), nelze, ani s ohledem na nesporná skutková zjištění, přisvědčit stěžovateli, že se ocitá v situaci, kdy on sám nebude moci dosáhnout životní úrovně svého syna a jeho matky. Obsah spisu, na rozdíl od tvrzení stěžovatele nenasvědčuje, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a že by z tohoto důvodu bylo možno považovat rozhodnutí za protiústavní. Obecné soudy svá rozhodnutí rovněž řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jaká ustanovení právních předpisů na případ na aplikovaly, a dodržely tak požadavky na řádně vedené procesní řízení.

Z povahy věci sporu o výživné pro nezletilé dítě rovněž vyplývá, že nemohlo dojít k porušení práva chráněného d.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéd, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu