Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 703/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka, ve věci navrhovatele město Ostrov, Klínovecká 1204, Ostrov, zastoupeného Mgr. P. T., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. , rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29. 3. 2000, č. j. 1850/140/2000, a č. j. 1852/140/2000, ve spojení s platebními výměry Finančního úřadu v Ostrově ze dne 19. 11. 1999, č. j. 31513/99/129971/1145, a ze dne 26. 11. 1999, č. j. 32253/99/129971/1145, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se domáhal cestou ústavní stížnosti, kterou podal k poštovní přepravě dne 6. 12. 2001, tedy včas ( , o Ústavním soudu, ve znění ), zrušení všech výše uvedených rozhodnutí. Svůj návrh odůvodnil tím, že se jimi cítí dotčen na právech, která jsou zakotvena v , a , 2 d (dále jen " "), jakož i v y ČR. Uvedl, že mu byla příslušným finančním orgánem uložena povinnost uhradit daň z převodu nemovitostí, přičemž výše této daně podle jeho přesvědčení nemá oporu ve , ve znění a ve skutečnostech, týkajících se předmětu prodeje a účinků vkladu vlastnických práv do katastru nemovitostí. Stanovená kupní cena navazovala na ocenění bytových domů znalcem, který byl povinen ocenit nemovitosti kombinací nákladové a výnosové metody. Finanční orgány však cenu zjištěnou tímto způsobem neakceptovaly a tvrdily, že metoda ocenění nemovitostí byla chybná, že měla být provedena nákladovým způsobem, neboť nájemní vztah dosavadních nájemců bytů v obytném domě zanikl ke dni nabytí jejich vlastnického práva, když tito vstoupili do práv a povinností pronajímatele (původního vlastníka). Stejně tak nebyl dán důvod k použití pomůcky ve smyslu a , ve znění pozdějších předpisů. Tvrzená pochybení a nezákonnost rozhodnutí nebyla odstraněna ani Krajským soudem v Plzni, u kterého se podanými žalobami domáhal jejich přezkoumání.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka byla při jejím podání řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ , , ve znění ].

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , bylo zjištěno, že se jmenovaný soud vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29. 3. 2000, č. j. 1850/140/2000 a č. j. 1852/140/2000. Tyto námitky stěžovatel v podstatě opakuje i nyní cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel tak pouze vznáší námitky k právním závěrům, které se ale týkají výkladu ustanovení obyčejného zákona, konkrétně zejména příslušných ustanovení , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, [ ], jakož i souvisejících právních předpisů, včetně příslušných ustanovení , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, popř. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejného zákona nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V daném případě Ústavní soud takovýto extrémní rozpor neshledal, když je třeba uvést, že krajský soud své obsáhlé rozhodnutí přiléhavě odůvodnil a podrobně vyložil důvody, pro které přezkoumaná rozhodnutí orgánů finanční správy, která jsou aplikací obyčejného hmotného a procesního daňového práva, shledal zákonnými. Dále se považuje za potřebné uvést, že obdobnými námitkami téhož stěžovatele se již Ústavní soud zabýval v usneseních,

sp. zn.

, a

sp. zn.

, a II. senát Ústavního soudu při projednání předmětné ústavní stížnosti neshledal žádný důvod, proč by se měl odchýlit od právního názoru, který byl podrobněji rozveden zejména v posledně uvedeném usnesení.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění S ohledem na tento závěr již nebylo nutno požadovat odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele, neboť to nemohlo mít na výsledek řízení žádný vliv.

Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu