Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 589/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti města Dobřany, nám. T. G. Masaryka 1, 334 41 Dobřany, zastoupeného Mgr. M. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2001, č.j. -23, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 28. 11. 2000, čj. 11229/140/2000, a platebnímu výměru č. 990000838 Finančního úřadu Plzeň - jih ze dne 4. 1. 2000, č. j. 229/00/140960, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2001 se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v , , , 2d (dále jen " "), y ČR, poněvadž mu nebyla stanovena daňová povinnost na základě zákona a nebyla mu poskytnuta ochrana před nezákonným zásahem orgánu veřejné moci.

Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Plzni, stejně jako správní orgány, nesprávně vyložily ustanovení zákona ČNR č. , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, když shodně zaujaly stanovisko, že pro určení základu daně z převodu nemovitosti je rozhodující právní režim stavby vzniklý dnem nabytí nemovitosti a trvající do budoucna. Naproti tomu stěžovatel je toho názoru, že všechny skutkové okolnosti je nutné vztáhnout k osobě poplatníka, tedy převodce, a z toho důvodu měla být daň vyměřena takzvanou kombinovanou metodou. Dále stěžovatel namítá, že při stanovení základu daně nebyla předmětem dokazování skutečnost, zda ke dni nabytí nemovitosti tato nebyla pronajata, případně darována. Je přesvědčen, že Krajský soud v Plzni vyložil zákon ve prospěch státu a tento výklad pak v konečném důsledku znamená jeho diskriminaci, neboť byl zatížen vyšší daňovou povinností.

Z ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad Plzeň - jih vyměřil stěžovateli daň z převodu nemovitostí nákladovou metodou podle ustanovení vyhlášky Ministerstva financí č. , kterou se provádějí některá ustanovení , o oceňování majetku. Proti rozhodnutím podal stěžovatel odvolání a požadoval snížení daně z převodu nemovitostí a stanovení základu daně z ceny stanovené kombinací výnosové a nákladové metody, neboť na základě kupních smluv stěžovatel převáděl podíl na budově - více bytovém (typovém), více než z 80 % pronajaté. Finanční ředitelství v Plzni pak ve svých rozhodnutích zaujalo, pokud se týká stanovení základu daně z převodu nemovitosti, stanovisko shodné se správním orgánem prvního stupně. Krajský soud v Plzni žalobu na přezkum zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl. V odůvodnění pak k námitkám stěžovatele, týkajícím se stanovení základu daně, konstatoval, že základ daně z převodu nemovitostí je upraven v zákona ČNR č. tak, že základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti. Tímto zvláštním předpisem je , o oceňování majetku, ve spojení s prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č. , kterou se provádějí některá ustanovení tohoto zákona, kde je v upraveno oceňování staveb kombinací výnosového a nákladového způsobu mimo jiné za podmínky, že ke dni ocenění je pronajato nejméně 80% jejich podlahových ploch. Z toho důvodu řešil soud otázku, zda ke dni ocenění stavby byla tato podmínka splněna. Konstatoval, že podle ustanovení zákona ČNR č je základem daně cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, přičemž podle ustanovení , převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu ( Sb, o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem). Tato konstrukce nabytí vlastnictví k nemovitosti znamená, že v dané věci v jediném okamžiku dochází k zániku nájemního vztahu dosavadních nájemců bytu, kteří současně tím nabývají vlastnictví k nemovitosti, představované alikvotním podílem na nemovitosti. Za této situace dospěl soud k závěru, že podmínka spočívající ve skutečnosti, že ke dni ocenění je pronajato nejméně 80% podlahových ploch stavby, nebyla splněna, proto v daném případě byla pro základ daně správně použita cena nemovitosti zjištěná s použitím nákladového způsobu ocenění, platná v den nabytí nemovitosti. Pokud se týká námitky stěžovatele, že při stanovení základu daně nebyla předmětem dokazování skutečnost, zda ke dni nabytí nemovitosti tato byla pronajata, případně darována, zaujal soud stanovisko, že v průběhu období, od uzavření kupních smluv s jednotlivými nájemci do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nedošlo ke změně nabyvatelů podílu na prodávaných nemovitostech, stěžovatel neuvedl skutečnosti, které by tento stav vyvracely, a soud proto nemá důvod pochybovat, že správce daně postupoval při vyměření daně v souladu se zákonem.

Všichni účastníci řízení ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti ze dne 1. 3. 2002, 4. 3. 2002 a 7. 3. 2002 shodně navrhli zamítnutí ústavní stížnosti z důvodu její neopodstatněnosti.

Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově totožných věcech týkajících se téže problematiky a téže stěžovatelky již rozhodoval usneseními,

sp. zn.

a

sp. zn.

, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.

Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí napadená ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, jako již učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřazeným ve vztahu k obecným soudům a je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právním názorem krajského soudu, kdy stěžovatel nesouhlasí s výkladem aplikovaného ustanovení zákona ČNR č. , a opakuje námitky, kterými argumentoval již v předchozích řízeních, se kterými se však soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními i odpovídajícím způsobem vypořádal.

K namítanému porušení základního práva zakotveného v y, spočívajícího ve skutečnosti, že stěžovateli byla stanovena povinnost, nikoliv na základě zákona a v jeho mezích, a současně porušení y, podle kterého lze ukládat daně jen na základě zákona, považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že pokud je daň, způsob jejího vyměření, výpočtu a vybírání, stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním. Ústavnímu soudu pak nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud není porušeno konkrétní ústavně zaručené právo, což se v daném případě nestalo, a z toho důvodu Ústavní soud neshledal námitku stěžovatele důvodnou. Nebylo ani shledáno porušení , 2y a y ČR, zaručující právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který přezkoumal zákonnost napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a jeho rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, neboť postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními , která upravují průběh řízení a učiněný právní závěr není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy ani skutkovými zjištěními. Sama skutečnost, že návrh stěžovatele byl zamítnut a své rozhodnutí soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nepředstavuje zásah do jeho ústavního práva.

Za této situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článkůy ay ČR, návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3

zákona).

V Brně dne 29. ledna 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu