Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 609/02

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Č. K., zastoupeného A. P., advokátem , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, čj. -17,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, čj. -17, kterým bylo podle ust. zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 29. 6. 2000, čj. 391/33055/2000 s odůvodněním, že napadené rozhodnutí nezasáhlo do subjektivních práv stěžovatele (žalobce).

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v a 2d ("Listina"). Nesouhlasí s právním názorem vrchního soudu a zdůvodnil svůj odlišný názor.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s jeho závěry, pokud jde o právní podstatu rozhodování podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád"). Tvrzení, že v případech rozhodování podle daňového řádu jde o rozhodování o právech a povinnostech, platí jen tehdy, jestliže je v prvé fázi přezkumu rozhodnutí vůbec k přezkumu "otevřeno" a v druhé fázi přezkumu rozhodnutí zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. V opačném případě by se daňovému subjektu otevřela možnost nedbat o ochranu svých práv (odvolání, správní žaloba), ale v prodloužené lhůtě dvou let ( daňového řádu) se domáhat cestou bezplatně a třeba i zcela nekvalifikovaně podané dozorčí stížnosti přezkoumání rozhodnutí a v případě neúspěchu teprve nastoupit cestu ke správnímu, popř. Ústavnímu soudu. Rozhodnutí podle daňového řádu o nepovolení přezkoumání rozhodnutí je již pojmově z přezkumu soudem vyloučeno per definitionem. Není-li tu totiž nárok na povolení přezkoumání pravomocného rozhodnutí, není tu vůbec subjektivní právo, na kterém by mohl být účastník řízení zkrácen. Takové rozhodnutí je proto z přezkumu soudem vyloučeno dle a contrario. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn 6 A 115/2000, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy ( zákona). V daném případě bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, čj. -17, právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 19. 7. 2002. Uvedeným dnem doručení započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula v pondělí dne 16. 9. 2002. Stížnost však byla podána a doručena faxem dne 17. 9. 2002, tedy jeden den po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán ( a 2y). Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně upozornil na specifické vymezení počátku běhu této lhůty, kdy den doručení je již prvým dnem lhůty (viz např. usnesení č. 20, svazek 4 Sbírky zákonů a usnesení ÚS ČR). Z uvedených důvodů se Ústavní soud nezabýval meritem ústavní stížnosti. Na okraj však uvádí, že právní názor Vrchního soudu, obsažený v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, považuje za ústavně zcela konformní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl jako návrh podaný opožděně.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj