Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 640/02

Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Družstevní záložny P., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2002, čj. , rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 7. dubna 2000, čj. 352/28.222/2000, a rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 164/2000/I, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2002 ( -55), jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 7. dubna 2000 (352/28.222/2000) a rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 11. ledna 2000 (164/2000/I), jímž byla na Družstevní záložnu P. uvalena nucená správa, a to na dobu 6 měsíců od doručení rozhodnutí, a současně byl jmenován do funkce správce nucené správy JUDr. L. B.

Těmito rozhodnutími byla - dle názoru stěžovatelky - porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z y ČR ( ), dále d ( ), odpovídající Protokolu č.1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy právo na ochranu vlastnictví, a dále a d, odpovídající a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy právo na spravedlivý proces a právo na účinné opravné prostředky; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že správní orgány a obecný soud uvalily na stěžovatelku nucenou správu, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.

Po opakované argumentaci judikaturou Ústavního soudu, vrchního soudu i Evropského soudu pro lidská práva poukazuje na nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí pro nedostatek důvodů, kdy jsou napadená rozhodnutí ve zjevném rozporu s objektivní skutečností, zájmy stěžovatelky i , o spořitelních a úvěrních družstvech, doplněný ; stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, jak shora jsou označena, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost odůvodnila stěžovatelka tvrzením o pochybení orgánů státní správy i obecného soudu v oblasti postupu v řízení, hodnocení důkazů a své námitky v tomto

směru - stručně shrnuto - rozvedla polemikou s rozhodovacími důvody tak, jak tato se podává již z průběhu opravného řízení, v němž v podstatě stejnými vývody (tvrzeními) jako v ústavní stížnosti usilovala o ukončení nucené správy uvalené podle , o spořitelních a úvěrních družstvech, a některých opatřeních s tím souvisejících, ve znění , a , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka svou ústavní stížností, výtkou stran nesprávného postupu a hodnocení důkazů orgánů státní správy a obecného soudu, usilovala o přezkum věcné správnosti (legality) jejich rozhodnutí.

Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy při kontrole bylo zjištěno, že objem pohotové rezervy volných prostředků pro okamžité výplaty členům do tří měsíců se v důsledku mnohých milionových a desetimilionových transakcí stěžovatelky snížil na 6,77 % z objemu vkladů (zákon stanoví minimální hranici 15 %), přičemž toto zjištění bylo doprovázeno také dalšími četnými zjištěními o porušení zákona a stanov v činnosti stěžovatelky. Správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání ( u), proto nelze dospět k závěru, že správní orgány při uvalení nucené správy na stěžovatelku postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala.

Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta ( ); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil ( ), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti ( y ČR) nic vytknout.

Jestliže stěžovatelka vážným způsobem porušila povinnosti zákonem jí uložené, zejména a především , o spořitelních a úvěrních družstvech, doplněný , nelze jejím návrhům na ukončení nucené správy vyhovět, neboť smysl nucené správy spočívá v tom, aby ochránil zájmy členů záložny (vkladatelů) proti dalšímu prohlubování neschopnosti záložny vyplácet splatné vklady; postup správních orgánů tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.

Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. ledna 2003