Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 264/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. M.Š., zastoupeného JUDr. I.B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, čj. -48, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, čj. -34, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. ledna 2000, čj. -20, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v d.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a připojeného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , jejž si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že se stěžovatel žalobou, doručenou označenému soudu dne 26. 7. 1999, domáhal po žalovaném (takto vedlejším účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) zaplacení částky 1 445 426,70 Kč, včetně blíže určených úroků z prodlení, a to z titulu náhrady mrtvého inventáře ve smyslu ust. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pro posouzení dané věci rozhodném, když mj. uvedl, že přes dobu několika let vzájemných jednání nedošlo k dohodě o poskytnutí náhrady, a to z důvodů na straně povinné osoby. Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. ledna 2000, čj. -20, žalobu stěžovatele pro námitku promlčení, vznesenou povinnou osobou (žalovaným), zamítl. K odvolání stěžovatele se danou restituční věcí zabýval Městský soud v Praze, jenž změnil rozhodnutí nalézacího soudu do částky 199 205,- Kč tak, že žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit stěžovateli tuto částku s 12 % úrokem z prodlení od 25. 8. 1999 do zaplacení, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku. K tomuto závěru dospěl poté, co přihlédl k vyjádření žalovaného k žalobě, který v něm uznal, že otci stěžovatele byly odebrány stroje v celkové hodnotě vyčíslené dle znaleckého posudku v částce 199 205,- Kč ( ve spojení s obč. zák.), a shledal taktéž splnění ostatních předpokladů požadovaných Odebrání dalších strojů stěžovatel, který nabídku věcného plnění odmítl, nedoložil a žalovanému nebylo jasné, na základě jakých skutečností dospěl k jím požadované náhradě. Ve zbylém rozsahu proto odvolací soud citované rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 31. srpna 2000, čj. -34, jako věcně správné potvrdil a dále připustil proti potvrzující části svého rozhodnutí dovolání pro posouzení otázky zásadního právního významu ( , ve znění před novelou provedenou ). Posléze podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. ledna 2001, čj. -48, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že z obsahu spisu neplyne, že by se účastníci dohodli o posunu počátku promlčecí lhůty, jak tvrdí stěžovatel, ani žádná jiná skutečnost, z níž by bylo možno vyvozovat přerušení této lhůty, resp. vznik promlčecí lhůty nové. Nad částku přiznanou odvolacím soudem potom rovněž nedošlo k uznání dluhu co do důvodu a výše, takže nepřichází v úvahu desetiletá promlčecí doba ve smyslu ust. obč. zák. Konečně s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci posuzoval ve shodě s tvrzením stěžovatele (tehdy dovolatele) i to, zda v souvislosti s uplatněním námitky promlčení ze strany povinné osoby není namístě aplikace ust. obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním obecných soudů a studiu příslušného soudního spisu však neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by tento postup odůvodňovaly. Podle jeho názoru šlo v daném případě o obvyklou situaci, za které měl stěžovatel v době nečinnosti povinného poté, kdy tento měl začít ze zákona plnit, zvážit, zda má své právo uplatnit u soudu. Pokud tak v promlčecí lhůtě neučinil, dopadají na něj následky promlčení předvídané . Na těchto svých závěrech setrval posléze i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, v němž coby účastník řízení rovněž konstatoval její nedůvodnost.

Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž zejména namítá, že se dovolací soud nezabýval skutečností, kdy mezi jím a povinnou osobou probíhalo po řadu let jednání o vypořádání nároku na náhradu mrtvého inventáře, a proto podle jeho názoru platí, že se dohodli o jejím poskytnutí v jiné lhůtě, než je šedesátidenní lhůta dle Dovolací soud podle jeho přesvědčení pochybil, když tuto zásadní námitku posoudil tak, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o posunu počátku promlčecí doby, neboť zaměňování termínu poskytnutí náhrady v jiné lhůtě než zákonné a posun promlčecí doby je nepřípustné a nesprávné. Stěžovatel považuje za nepochybné, že s ním povinná osoba jednala, promlčení nároku nenamítala a v době, kdy podle obecných soudů již došlo k promlčení, plnění slibovala. Za této situace jeví se uplatnění (správně ) obč. zák. případným. Jelikož obecné soudy založily svá rozhodnutí na jiném právním závěru, je jejich postup odepřením spravedlnosti, a tudíž výrazem protiústavnosti (y ČR, d). Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, se v podstatě domáhá přezkoumání citovaných rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší. V této souvislosti znovu připomíná, že není běžnou další instancí, není oprávněn - vyjma případů ochrany ústavnosti (y ČR) - zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci, a nepřísluší mu tedy ani zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje jejich stanoviska a výklady k zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že o návrhu stěžovatele bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy pátéd plynoucích. S výhradami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jeho především skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou poznamenává, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vykročit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, k čemuž v projednávané věci zjevně nedošlo.

Stěžovatel své výhrady směřuje v podstatě pouze proti rozhodovacím důvodům, na nichž je založen napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR. I přesto je nutno pro úplnost konstatovat, že shora citované rozhodnutí Městského soudu v Praze je řádně a logicky odůvodněno ( ) a z pohledu ústavněprávních kautel mu lze ztěží cokoliv vytknout.

Tvrzení stěžovatele o tom, že se dovolací soud nezabýval jeho námitkou, dle níž mezi jím a povinnou osobou probíhalo po řadu let jednání o vypořádání nároku na náhradu mrtvého inventáře, a proto platí, že se dohodli o jejím poskytnutí v jiné lhůtě, než je šedesátidenní lhůta dle , nemá své opodstatnění, neboť Nejvyšší soud ČR se s citovanou námitkou vypořádal, když s odkazem na skutková zjištění obecných soudů dovodil, že mezi účastníky nedošlo k dohodě "o posunu počátku promlčecí lhůty", a z obsahu spisu nevyplynula žádná jiná skutečnost, z níž by bylo možno vyvozovat přerušení této lhůty, resp. vznik nové promlčecí lhůty.

Pokud stěžovatel namítá případné nezohlednění jím tvrzené skutečnosti, že vznesení námitky promlčení je v projednávané věci výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, nezbývá než uvést, že dovolací soud tuto možnost odpovědně zvažoval, naplnění kritérií, podřaditelných pod pojem "rozpor s dobrými mravy", ve stěžovatelově věci nicméně neshledal.

V obecné rovině je možno závěrem shrnout, že stěžovatel v prvé řadě polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a neztotožňuje se s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel ovšem, jak je patrno z obsahu spisu obecného soudu, korespondujícího závěrům Nejvyššího soudu ČR, coby žalobce neunesl v odpovídajícím rozsahu co do svých skutkových tvrzení v daném kontextu důkazní břemeno. V tomto směru se sluší poukázat na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet - ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává, aniž by (v obecné rovině) byla pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu (

sp. zn.

).

S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy (Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR) postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v d nedošlo, a proto Ústavní soud ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu