Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 292/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti C. F. L., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.března 2002, č.j. -29, a rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu ze dne 10.října 2001, č.j. PÚ /668/01/Ben., a o odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.3.2002, č.j. -29, který potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu ze dne 10.10.2001, č.j. PÚ/668/018/Ben., jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v katastrálním území S., v tomto rozhodnutí blíže označených.

Shora označená rozhodnutí, podle názoru stěžovatele, porušují základní práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu (dle y a d, dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení (y), právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (y, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele došlo předmětnými rozhodnutími rovněž k porušení y, y a , odst. 4y.

Současně stěžovatel ve smyslu ustanovení navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost obou, ústavní stížností napadených rozhodnutí.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Okresní úřad Teplice, okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodl podle , , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, podle , o správním řízení (), ve znění pozdějších předpisů a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), jakž i , kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tak, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v kat. území S., blíže označených ve výroku předmětného rozhodnutí.

Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními správního orgánu a tvrdí, že jeho strýc - G. L., byl "národnosti československé", když tuto nikdy nepozbyl ani pozbýt nemohl. Tuto národnost si ponechal a měl tedy, až do své smrti v roce 1968 občanství československé. Z této domněnky (v pravomocně skončeném restitučním řízení nijak neprokázané) stěžovatel dovozuje, že v restituci předmětných nemovitostí je bráněno údajně proto, že jeho strýc byl příslušníkem německé národnostní menšiny.

Ve vztahu k právním závěrům Ústavního soudu, vysloveným k předmětné problematice, zejména v nálezu tohoto soudu ze dne 8.3.1995,

sp. zn.

(uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, ročník 1995 - I. díl, nález č. 14), stěžovatel poznamenává, že je považuje s ohledem na časový odstup od jeho vydání, za "překonané" a "nepřiměřené morálnímu a politickému vývoji ve společnosti", což prý mohlo vést Ústavní soud v současné době ke změně jeho právních názorů, jakož i politických, morálních i historických pohledů na konkrétní právní problematiku.

Z rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu ze dne 10.10.2001, č.j. PÚ/668/01/Ben., se zjišťuje, že ve smyslu zákona o půdě a bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel není vlastníkem pozemků v kat. území S., dle pozemkové knihy parc. č. st.: 41/1 (dle EN část parc. č. 233/2), 233/1, 233/2 (dle EN část parc. č. 233/2, 233/5), 6/2 (dle EN část parc. č. 347/4), 233/4 (dle EN část parc. č. 234/10).

Stěžovatel uplatnil v zákonem stanovené lhůtě nárok na vydání nemovitostí v kat. území S. a v kat. území H.. O tomto nároku bylo již částečně rozhodnuto dne 17.5.1993, rozhodnutím č.j. PÚ/864/93/JUDr.Kř., které nabylo právní moci dne 31.12.1993. Pozemkový úřad zdůraznil, že předmětné správní řízení se proto týká pouze určení vlastnictví k nemovitostem v kat. území S. s tím, že určení vlastnictví k nemovitostem v kat. území H. bude předmětem dalšího samostatného rozhodnutí.

Pozemkový úřad z výpisu z pozemkové knihy Katastrálního úřadu Teplice, knihovní vložky č. 16 pro kat. území S. konstatoval, že nárokované nemovitosti byly strýci stěžovatele zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., proto je třeba oprávněnost restitučního nároku posuzovat podle Pozemkový úřad nejprve zkoumal, zda G. L. splňoval podmínky oprávněné osoby, podle

K prokázání splnění zákonných podmínek výše citovaného ustanovení předložil stěžovatel pouze svůj rodný list, občanský průkaz, rodný a oddací list svého otce C. L.ho a rodný list svého strýce. Další listinné důkazy, jež by prokazovaly jeho tvrzení stěžovatel nepředložil.

V řízení před pozemkovým úřadem nebyl stěžovatelem předložen jak úmrtní list původního vlastníka, tak ani osvědčení o státním občanství G. L.. O svém strýci stěžovatel do protokolu uvedl, že G. L. byl po skončení II. světové války až do roku 1961 v zajetí v tehdejším SSSR, pak byl eskortován na území tehdejší NDR, z čehož pozemkový úřad dovodil, že G. L. nesplňuje podmínky stanovené v , a nelze proto přiznat postavení oprávněné osoby podle ani stěžovateli.

Rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem a v odůvodnění svého rozsudku ze dne 7.3.2002, č.j. -29, konstatoval, že G. L. pozbyl československé státní občanství jako občan německé národnosti podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., když toto občanství nikdy zpět nenabyl; z tohoto důvodu nesplňuje jednu ze základních podmínek oprávněných osob dle Sb

V další, poměrně obsáhlé části odůvodnění se krajský soud zabýval zejména tvrzeními stěžovatele, že ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. byl vydán na základě zásad, jež prý odporují zásadám demokratické společnosti, když předmětný dekret údajně nikdy nebyl platnou právní normou. Ve vztahu k těmto námitkám krajský soud zdůraznil, že otázkou legitimity shora citovaného dekretu se již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 8.3.1995, publikovaném pod č. 55/1995 Sbírky zákonů České republiky, na jehož právní závěry odkazuje. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval rovněž otázkou konkrétní odpovědnosti těch československých občanů německé národnosti, kteří se přímo zapojili do rozpoutání fašistické agrese proti vlastnímu demokratickému státu a podstatnou měrou se zasloužili o utrpení jeho občanů, kteří nebyli ochotni přijmout diktát tzv. Německé říše.

Závěrem krajský soud zdůraznil, že předmětné správní rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem, a z tohoto důvodu proto rozhodnutí pozemkového úřadu v celém rozsahu potvrdil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu tvrzení o údajném porušení celé řady článkůy,y, včetně článku Úmluvy, aniž však tuto ústavněprávní argumentaci konkretizuje ve vztahu k napadeným rozhodnutím. Pouhé formální odkazy na údajné porušení jednotlivých článkůy ay, zakotvujících základní práva a svobody, nejsou a nemohou být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, pokud nejsou v tomto směru podloženy konkrétními důkazy stěžovatele ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""). Je tomu tak proto, že Ústavní soud není další, superrevizní instancí v soustavě obecných soudů České republiky. Jinak řečeno, v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím chybí skutková a na ni navazující ústavněprávní argumentace, jež by zakládala pravomoc Ústavního soudu zabývat se tvrzením stěžovatele o údajném dotčení jeho základních práv a svobod. Jak vyplývá z y, je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, a právě z tohoto hlediska musí hodnotit opodstatněnost (či naopak neopodstatněnosti) předmětné ústavní stížnosti.

Při posuzování údajné protiústavnosti napadených rozhodnutí nelze vycházet, jak to činí stěžovatel, z pouhého zobecňujícího tvrzení, že jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak i příslušný pozemkový úřad porušují ústavnost, pokud rozhodují v souladu s platnými zákony České republiky. Rovněž v případě, že stěžovatel shledává v napadených rozhodnutích porušení svých procesních práv, je pouhé tvrzení o údajném porušení toho kterého ústavně chráněného práva (či svobody) zcela nedostatečné a bez přiměřeného rozboru a ústavněprávního zdůvodnění v čem a z jakého důvodu měla být tato práva a svobody porušena, i tvrzením pouze účelovým.

Nelze současně pominout skutečnost, že předmětem ústavní stížnosti není ani tak samotný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.3.2002, č.j. -29, či předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu, které bylo shora označeným rozsudkem potvrzeno, ale spíše otázka údajné neústavnosti dekretů prezidenta republiky: č. 5/1945 Sb., 12/1945 Sb., 16/1945 Sb., 33/1945 Sb. a 108/1945 Sb.

Shora označenou problematikou se Ústavní soud zabýval v celé řadě svých nálezů, jeho právní závěry ohledně této otázky jsou dostatečně známy jak v laické, tak i odborné veřejnosti, a jsou zcela konstantní. Ústavní soud nevidí i s časovým odstupem nejmenší důvod na těchto závěrech cokoli měnit již z toho důvodu, že ústavněprávní posouzení těchto právních norem Ústavním soudem nevycházelo z hledisek politické nebo společenské objednávky.

Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti rovněž odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle , je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Ústavní soud však ústavní stížnost odmítl z důvodu její zjevně neopodstatněnosti, proto neshledal důvod k postupu podle výše citovaného ustanovení

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 14. ledna 2003