Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 457/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti R. K., právně zastoupeného JUDr. M. B., Ph.D., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. , byl obžalovaný R. K. (dále jen "stěžovatel"), uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním, popsaným ve výroku citovaného rozsudku.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obž. R. K. odvolání, které odůvodnil tím, že nebyl proveden ani jediný důkaz, svědčící o jeho dolózním brachiálním jednání, výslechem svědkyně PhDr. B., vypovídající o skutečnostech, které jí sdělil jeho syn - nezl. R. K., došlo k obcházení ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř., neboť nezletilému svědčilo právo odmítnout výpověď ve smyslu citovaného ustanovení, a dále tím, že soud nesprávně vyhodnotil závěry znalců z oboru zdravotnictví, pokud se vyjadřovali k možnému mechanismu útoku na poškozeného J. P.

Vrchní soud v Olomouci usnesením napadeným ústavní stížností odvolání obžalovaného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v odvolání namítá, že provedením důkazu výslechem PhDr. Z. B. bylo porušeno ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř., neboť tato svědkyně vypovídala o skutečnostech, které jí sdělil nezletilý syn stěžovatele - R. K., který byl ve smyslu citovaného ustanovení oprávněn výpověď odepřít. Na jmenovanou se dále může vztahovat zákaz výslechu podle ustanovení tr. ř., neboť může být vázána mlčenlivostí podle ustanovení , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Dostatečně nebylo přihlédnuto ani k závěrům znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří připustili, že ke smrtelnému zranění mohlo dojít i nalehnutím poškozeného na nůž.

Podle přesvědčení stěžovatele došlo rozhodnutím obecných soudů k porušení jeho základních práv a svobod, konkrétně k porušení a d.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na svá rozhodnutí ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. .

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci považuje výslech svědkyně PhDr. B. za zcela zákonný a procesně využitelný a vyhodnocení závěrů znalců z oboru zdravotnictví soudem prvního stupně za správné. Navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. .

Krajské státní zastupitelství v Brně považuje výslech svědkyně PhDr. B. rovněž za zákonný, její výslech nelze považovat za obcházení ustanovení tr. ř., a nejedná se rovněž o porušení povinnosti mlčenlivosti ve smyslu , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou.

II.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace použité v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví a nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, tento požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku.

Požadavkům, kladeným na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, plně dostál, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zabýval se námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby.

Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a mají oporu v důkazech provedených náležitým způsobem při hlavním líčení a s postupem tohoto soudu při provedení důkazů a jejich vyhodnocení se ztotožnil. Věnoval pozornost všem námitkám stěžovatele, uplatněným v odvolání, ztotožnil se s právní kvalifikací jednání stěžovatele zvolenou nalézacím soudem a sám znovu odůvodnil správnost skutkových zjištění stejně jako odůvodnil výroky o trestu a ochranném opatření.

Soud prvního stupně i soud odvolací dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, žádný další důkaz nepřicházel v úvahu a stěžovatel v tomto směru námitky ani nevznesl.

PhDr. Z. B. nebyla ve věci přibrána jako znalkyně. Jako odborná psycholožka vyšetřovala nezl. R. K. po jeho umístění do dětského domova. V průběhu tohoto vyšetření získala od nezletilého informace o skutečnostech, týkajících se spáchání trestného činu, a právě jen ta část výpovědi svědkyně, která se týkala toho, co je jí známo o trestném činu, pachateli a okolnostech důležitých pro trestní řízení, byla využita jako důkaz v trestním řízení.

Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění usnesení ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. , kterým zrušil prvý rozsudek soudu prvního stupně v této trestní věci, výpověď svědkyně PhDr. Z. B. rozdělil na dvě části - prvou, v níž vypovídala o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, o nichž se dozvěděla od nezl. R. K., a druhou, ve které na základě svých odborných znalostí a zkušeností se vyjádřila k možnosti výslechu nezletilého orgány činnými v trestním řízení. Prvou část výpovědi odvolací soud důvodně charakterizoval jako svědeckou výpověď v trestním řízení a jako takovou využitelnou, druhou část výpovědi jako vyjádření znalce, ke kterému PhDr. B. nebyla oprávněna a nelze k ní tudíž přihlížet. Proto také uložil soudu prvního stupně, aby ve věci byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie, který by se vyjádřil k duševnímu stavu nezl. R. K. a k možnosti jeho výslechu. Tento pokyn nalézací soud v dalším řízení splnil.

Výslechem PhDr. B. nebylo porušeno ustanovení § 99 odst. 2 tr. ř., které stanoví, že "svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn". U jmenované svědkyně by přicházela v úvahu povinnost mlčenlivosti podle ustanovení , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, které ukládá zdravotnickým pracovníkům povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděli v souvislosti s výkonem svého povolání. Tato povinnost mlčenlivosti, tzv. "lékařské tajemství", je však uložena v zájmu osoby, které se lékařské vyšetření týká, a chráněny jsou osobní údaje této osoby, tj. skutečnosti vztahující se k jejímu zdravotního stavu. Pokud svědkyně vypovídala pouze o skutečnostech, týkajících se trestného činu a jeho pachatele, povinnost mlčenlivosti neporušila.

Navíc třeba uvést, že oznamovací povinnost ve smyslu ustanovení § 168 odst. 1 tr. zák. mají též osoby, jež jinak váže povinnost mlčenlivosti o svěřených věcech, tedy např. lékař. Jestliže se PhDr. B. v průběhu vyšetření nezl. R. K. dověděla o spáchání trestného činu vraždy, byla povinna tento trestný čin oznámit.

Konečně třeba zdůraznit, že , o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů, byl novelizován i zákon o péči o zdraví lidu. Ustanovením . cit. zákona byl v , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, za slova "zvláštními předpisy" vložen odkaz na poznámku pod čarou, č. 10a, která v současné době (po opravě tiskové chyby v původním znění ) zní: " , o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů." Ustanovení zákona o péči o zdraví lidu, které upravuje povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se pracovník ve zdravotnictví dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání, nyní tedy stanoví, že "povinnost oznamovat určité skutečnosti, uložená zdravotnickým pracovníkům zvláštními předpisy, není tím dotčena", přičemž pokud jde o tyto "zvláštní předpisy" je poznámkou č. 10a) odkázáno na shora uvedené ustanovení , ze kterého vyplývá, že povinnost zachovávat mlčenlivost se mimo jiné nevztahuje na obsah a nutný rozsah informací v případech trestního řízení podle zvláštních právních předpisů - s odkazem na trestní zákon a trestní řád.

Podle ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř. má právo odepřít výpověď jako svědek příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Svědkyně, PhDr. Z. B., není vázána ke stěžovateli žádným z příbuzenských vztahů ve shora citovaném ustanovení vymezených, proto nebyla oprávněna výpověď odepřít. Provedení důkazu jejím výslechem je zákonné a nelze dovozovat obcházení zákona, jestliže vypovídala jako svědek o skutečnostech, jež se dozvěděla od osoby, jíž právo odmítnout vypovídat přísluší. Ustanovení tr. ř., jímž je rozvedena ústavní zásada zakotvená v odst. ld, je výjimkou z obecné svědecké povinnosti, s cílem chránit vzájemné vztahy mezi nejbližšími příbuznými a bránit vzniku nežádoucích kolizí, do nichž by se svědci mohli dostat, pokud by svou pravdivou výpovědí blízké osoby usvědčovaly. V žádném případě toto ustanovení však nezakládá právo odepřít výpověď těm osobám, které se poskytované informace dověděly od osob v něm vymezených, přičemž z povahy tohoto ustanovení vyplývá, že zákon nepřipouští, aby podmínky v něm stanovené byly analogicky rozšiřovány.

Výpověď svědkyně PhDr. Z. B. je třeba považovat za důkaz získaný zákonným způsobem a tento důkaz bylo možno procesně v řízení před soudem využít.

Není sporu o tom, že k dokazování skutečnosti důležité pro trestní řízení lze použít i odvozeného důkazu, a to zejména v případech, kdy původní důkaz již neexistuje nebo jej nelze opatřit, např. svědka, který přímo pozoroval událost, nelze vyslechnout, jako tomu bylo v posuzovaném případě, kdy výslech nezl. R. K. nebyl znalcem doporučen. Při hodnocení tohoto důkazu je třeba přihlédnout k tomu, že se jedná o důkaz "odvozený", jeho použití a hodnocení je obtížnější a musí se projevit v pečlivém zvažování povahy a hodnoty takového důkazu. Soudy obou stupňů takto postupovaly a úvahy, kterými se řídily při hodnocení výpovědi svědkyně PhDr. Z. B., v odůvodněních svých rozhodnutí rozvedly.

K námitkám stěžovatele týkajících se interpretace závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lze uvést stručně následující:

Dle předběžné zprávy o pitvě (č. l. 85) bezprostřední příčinou smrti poškozeného J. P. byla bodně řezná rána srdce se závěrem, že vzhledem k morfologickému nálezu během pitvy se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by si poškozený toto zranění zapříčinil sám. Znalecký posudek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, potvrdil (č. l. 116-117) shodnou bezprostřední příčinu smrti, rovněž se závěrem, že z anatomického hlediska nelze zcela jednoznačně vyloučit, že by si poškozený takové poranění nemohl způsobit sám, ale ze soudně lékařského hlediska je tato situace velmi nepravděpodobná, snad připustitelná pouze v případě, pokud by se jednalo o psychicky narušenou osobu. (Pozn.: Znalci zřejmě měli na mysli neobvyklý způsob sebevraždy.) Dále znalci konstatují, že charakteristika bodného kanálu levé poloviny hrudníku prakticky vylučuje možnost aktivního naběhnutí na nůž ze strany poškozeného a že intenzita pronikání nože do levého ramene byla minimálně střední.

Znalec doc. MUDr. M. H., CSc., při hlavním líčení (č. l. 284-285) doplnil znalecký posudek ve vztahu k možnosti naběhnutí na nůž konstatováním, že "obecně platí, že při naběhnutí na nůž nebo pádu na nůž a vzniku obdobných zranění, by tento musel být pevně fixován". Dále uvedl, že "zcela teoreticky" může vzniknout situace, kdy pachatel nasadí nůž na hrudník oběti a tělo pachatele na tento nůž nalehne a tím se nůž vbodne do těla oběti. V konkrétním případě nelze vyloučit, že by ke zranění došlo tak, že by poškozený padl na nůž, který by byl opřen o hrudní stěnu poškozeného, stejně tak, pokud by byl takto nůž opřen v ruce o zem a poškozený by na tento nůž padl.

Soud prvního stupně všechna shora rozvedená vyjádření znalce vzal při hodnocení závěrů znaleckého zkoumání mechanismu vzniku smrtelného zranění poškozeného J. P. v úvahu. Je třeba zdůraznit, že za situace, kdy znalcům nebylo známo vzájemné postavení stěžovatele a poškozeného a způsob držení nože útočníkem, nutně musel znalec při své výpovědi připustit určité odlišné možnosti vzniku smrtelného zranění poškozeného, tyto možnosti jsou však pouze obecné a zcela teoretické. Podstatný je závěr znaleckého posudku, který vychází z charakteru konkrétního bodného kanálu v levé polovině hrudníku poškozeného, kterýžto závěr je jednoznačný - možnost aktivního naběhnutí na nůž ze strany poškozeného je prakticky vyloučena. Nutno zdůraznit i hloubku bodného kanálu, tj. 15 cm (č. l. 92). Při naběhnutí či nalehnutí na nůž se tento nástroj smekne, musel by být proto naprosto pevně fixován, aby vznikl přímočarý kanál a nůž mohl proniknout do takové hloubky, což za situace, která v posuzované trestní věci při střetu mezi stěžovatelem a poškozeným byla, je vyloučeno.

Soud prvního stupně se naprosto vyčerpávajícím způsobem vypořádal se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a doplňující výpovědí znalce, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil a svůj závěr, ve kterém odmítl obecné a zcela teoretické možnosti vzniku smrtelného zranění, pečlivě odůvodnil (str.5-6 rozsudku ze dne 28. 2. 2001). Rovněž odvolací soud na podkladě odvolání stěžovatele, ve kterém napadal způsob zhodnocení závěrů znalců z oboru zdravotnictví, pečlivě rozvedl důvody, které ho vedly k tomu, že se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tomto směru (str. 7-9 usnesení ze dne 2. 5. 2001).

Odvolací soud, jehož rozhodnutí je napadáno ústavní stížností, se vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání, ztotožnil se plně se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, i s právními závěry ze skutkového stavu vyvozenými a rovněž i s výrokem o trestu. Svoje závěry v souladu s ustanovením § 125 tr. ř. přesvědčivě odůvodnil.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. ledna 2003

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu