Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 737/02

Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. R. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2002, čj. -145, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 9. 2002, čj. -182,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , d, jakož i y ČR. Stalo se tak zejména tím, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely výhradně o důkazy navržené matkou a nepřihlédly ke stěžovatelem navrhovaným důkazům, ačkoli tyto důkazy by nepochybně musely vésti k odlišnému rozhodnutí. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ze spisu P 265/95 Okresního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že matka nezletilého V. B., nar. 31. 10. 1992, navrhla zvýšení výživného stěžovateli s účinností od 1. 9. 1999 s poukazem na zvýšené potřeby nezletilého. Okresní soud v Olomouci po zjištění výdělkových poměrů obou rodičů, jakož i dalších okolností, rozhodl již citovaným rozsudkem tak, že výživné, stanovené stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 1995, čj. -11, částkou 1 000,-- Kč měsíčně, zvýšil s účinností od 1. 9. 1999 z uvedených 1 000,-- Kč na částku 1 500,-- Kč s tím, že dlužné výživné do 31. 3. 2002 ve výši 15 500,-- Kč je stěžovatel povinen uhradit v měsíčních splátkách po 300,-- Kč měsíčně. Okresní soud rozhodl na podkladě zjištění, že od poslední úpravy výživného značně vzrostly potřeby nezletilého a současně se zvýšil i stěžovatelův výdělek, který sice v období od 15. 11. 2000 do 17. 6. 2001 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobíral pouze hmotné zabezpečení ve výši 4 027,-- Kč, nicméně z důvodů existujících na straně stěžovatele, jehož pracovní příjmy, které kupř. v roce 1998 představovaly až 17 623,-- Kč, by mohly být vysoce nadprůměrné za předpokladu perfektně odvedeného pracovního výkonu. K odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem tak, že výživné stanovené stěžovateli zvýšil od 1. 9. 1999 na částku 2 000,-- Kč měsíčně. V důvodech svého rozhodnutí poukázal krajský soud nejen na zvýšené potřeby nezletilého, a to již po jeho nastoupené školní docházky, ale i na výdělkové možnosti stěžovatele. Stěžovatelův příspěvek na výživu nezletilého nemůže být stanoven nižší částkou jen proto, že stěžovatel nevyvíjí iniciativu potřebnou k dosahování výdělku odpovídajícího jeho schopnostem.

Rozhodnutím obecných soudů lze stěží cokoli vytknout, natož z hlediska ústavně právního, neboť tyto soudy zcela správně přihlédly i k ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině, kladoucího důraz na skutečné výdělkové možnosti povinného. Ve světle tohoto ustanovení tedy stěžovatelovo tvrzení o rozporu zvýšení jeho vyživovací povinnosti s dobrými mravy jde zcela stranou intencí zákona o rodině, stejně jako lze stěží vytýkati krajskému soudu stanovení splatnosti nedoplatku výživného ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, zejména když krajský soud své rozhodnutí podle odůvodnil a soudní praxe v případě, kdy nedoplatek je poměrně značný, je ustálená v tom směru, že v takovém případě se splátky často nestanoví.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu